Už při definici citové inteligence narážíme na potíže: v podstatě celý charakter (vztahující se na jedince) lze považovat za projev, za možný stupeň měření EQ, ale patří sem i (sociální) a emocionální citlivost a schopnost citlivě reagovat. Snad nejlépe citovou inteligenci vyjadřuje a opisuje interpersonální komunikační schopnost a empatie.
To, nakolik máme vyvinuté EQ, lze výborně měřit v stresových nebo krizových situacích, a to jak na ně reagujeme, respektive jak se v takovýchto situacích chováme ke svému okolí (například ke svým kolegům, ke členům rodiny). Absolutní nedostatek EQ nebo jen jeho minimální přítomnost ukazuje, řekněme, v případě vedoucího na pracovišti fakt, že tento šéf neprojevuje minimální zájem o soukromý život svých podřízených. Vezměme například případ, kdy se kolega rozvádí nebo se právě rozvedl: jeho pracovní výkon se samozřejmě citelně zhoršil. Vedoucí s vyvinutým EQ v takovém případě buď poskytne kolegovi nějaký čas na to, aby se vzpamatoval, pošle ho například na týden na dovolenou. Vedoucí bez EQ má i nadále vůči rozvedenému kolegovi stejné tvrdé požadavky, jako v každém jiném předcházejícím případě.
EQ tedy nelze měřit stejným způsobem jako IQ. Nespočetné případy ukazují, že lidé s vyšším IQ jsou schopni výborně spolupracovat s šéfem, který má IQ nižší, ale naproti tomu má vyvinuté EQ. Mezi lidmi se o tom běžně hovoří tak, že tito lidé se umí lépe prezentovat, sympatičtěji se projevují než je obvyklý průměr.
Tvůrci tohoto psychologického pojmu, Peter Salovey a John D. Mayer, rozdělili v devadesátých letech EQ na čtyři hlavní oblasti: schopnost vnímat city, vhodně s nimi zacházet, pochopit jejich význam, respektive najít jejich místo v myšlení. Dnes už, díky dalším výzkumům právě jednoho z tvůrců pojmu Saloveye, je známých pět kategorií EQ. V tomto smyslu jsme schopni rozpoznat a zvládat nejen vlastní citový stav, ale i citový stav jiných, ba dokonce jsem schopni vědomě se dostat do takového citového stavu, který nám napomáhá dosáhnout produktivity a úspěchu (v