Čas je divnou věcí. Léčí, dokázal to již tisíckrát, přesto neuklidní. Změní naše myšlenky. Včem jsem si byla stoprocentně jistá před několika měsíci, dnes jsem přesvědčena právě o opaku, bez toho, že by se přihodilo něco zvláštního. Jen čas plyne.
Byla jsem zamilovaná, toužila jsem, horlila jsem a zbláznila jsem se kvůli někomu, o kom se po uplynutí několika měsíců ukázalo, že nikdy nebude schopen a ani nemá v úmyslu mou lásku opětovat.
Pro mne byl on tou nejkouzelnější osobou na zemi i v okamžiku rozchodu. Lehce a navenek bez citové bouře vzal na vědomí, že se náš vztah ukončil. Nemyslela jsem si, že se někdy oprostím od bolesti, kterou jsem tehdy pociťovala. Bylo mým přesvědčením, že mne bude doprovázet až do konce života, nikdy se již nepostavím na nohy. Nikdo a nic ho nemůže nahradit.
Je to tak, že každý z nás již něco takového pociťoval?
Přestože, že má duše byla v troskách, mé tělo začalo hned daný den pracovat jinak. Nejedla jsem více, ale i tak se na mém na kost vyzáblém těle začala usazovat vytoužená kila. Od tohoto dne mi začaly růst úplně vylámané nehty. Vlasy mi zesilněly a jak mávnutím proutku zmizely i neustále se vracející křeče žaludku. Po večerech mi kniha vypadla z rukou již po prvních třech stranách a upadla jsem do hlubokého spánku a neprobudila jsem se až ráno. Nepotřebovala jsem ani jednu tabletu uspávajícího prostředku.
Překvapeně jsem změnu sledovala, byla jsem přece ještě stále hluboce zarmoucená, a denodenně jsem bojovala s démony, kteří mi v nejhorších chvílích našeptávali: Zavolej ho, napiš mu, setkej se s ním, vrať vše zpět do původního stavu!
Říká se, že každá nemoc má svůj původ z duševního stavu, ale ještě nikdy jsem tak reálně neprožila takovou věc, kdy jediné rozhodnutí přineslo takový výsledek.
Mí přátelé, se kterými jsem se někdy podělila o svůj život, s obavami pozorovali mou náladu, která se měnila od bojovné po nebezpečně veselou, jindy nemocně letargicko