Dobrý den, Ravene,
čtu vaši rubriku pravidelně a většinou souhlasím s vašimi názory, ale vždycky, když radíte, že by se měl jeden z partnerů poohlédnout po někom jiném, nejsem si zcela jist, jestli je tato rada užitečná pro všechny. Myslím, že pro celou řadu lidí, kteří se potkali náhodou a jsou rádi, že vůbec někoho mají, není „poohlédnutí se po jiném partnerovi“ vůbec jednoduché. Co byste dělal vy, kdybyste třeba bydlel na vesnici, kde žije dvacet lidí? Mohl byste myšlenku „poohlédnutí se po jiném partnerovi“ trochu více rozvinout, popřípadě rozebrat?
Váš čtenář Petr
Dobrý den,
je pravda, že když se naše syrová realita vyhodnotí statisticky, tak běžný muž (lepší výraz pro statisticky průměrného muže mě nenapadl) se chová ve vztazích problematicky. Samozřejmě existují také problematické ženy, ale přece jenom, čistě z hlediska udržení vztahu je jich méně. Občas to vypadá tak, že ženy jsou schopné trvalejších vztahů než muži, i když, jako všude, jsou výjimky. Ale je pravda, že vztahových problémů na téma „partner chce odejít, lze ho získat zpátky?“ nebo „partner už odešel, vrátí se ještě?“ řešíme v naší praxi o mnoho více, než problémů na téma „partnerka mě chce opustit, ale já si život bez ní nedovedu představit…“.
Jednoduchá otázka zní, co mají dělat ženy, na které dobrý osudový los v partnerské oblasti prostě nevyšel? V takové situaci působí chmurně i konstatování, že všichni muži, kteří za něco stojí jsou ženatí a že na planetě je daleko více žen než mužů. I když třeba v televizních zprávách to není vidět, tam poskakují samí chlapi. A tváří se dost svobodně. Osobně nevěřím na nějaké zvláštní štěstí, na které by měly panenky, sedící v koutě, trpělivě čekat. Chce to trochu vlastní aktivity. Zbavit se schémat z minulosti a jednat. Pokud má žena partnera a je s ním jakž takž spokojená, měla by si čas od času položit otázku – kdybych ho neměla, byla bych schopná vybrat si jiného partnera z mužů, které znám?