Maminka mi zavolala, že její bratr zemřel. Přesto, že se nestýkali, byla mi naprosto jasné, že se jí tato informace velmi bolestivě dotkla již jen proto, že byl poslední žijící člen původní rodiny. A já jsem věděla, že přes všechny rozdíly, rozdílné názory, dohady a nakonec i přerušení veškerých kontaktů, ho moje maminka nesmírně milovala. Informaci jsem přijala naprosto chladně, bez emocí, ale řekla jsem jí, že je mi to líto kvůli ní a proto, že si nedokázali říci vzájemně „promiň“, ačkoliv jsem věděla o marných snahách ho kontaktovat či jakkoli navázat vztah. Na dotaz, zda pojedu na pohřeb, jsem odvětila, že pohřbu se nezúčastním a jaké pohnutky mě k tomu vedou.
Za pár dní jsem se setkala s rodiči a otec prohlásil, že kdyby to bylo na něm, též by nikam nejel. V ten moment jsem měla pocit, že ne kvůli strýci, ale kvůli rodičům pojedu. Najednou mi běžel v hlavě film, který ukazoval velmi teplé počasí, které vládlo konci léta, emoce ze ztráty blízkého člověka a z neurovnaných vztahů mezi příbuznými.
Nastal den D. Odjezd, cesta do města vzdáleného cca 160 km proběhla v naprosté pohodě, za doprovodu hudby linoucí se z reproduktorů v autě, relativně dobrá nálada. Zjistila jsem, že se matka zřejmě se situací – zatím – nějak porovnala, ale nechtěla jsem předbíhat událostem. Dorazili jsme na místo, já se převlékla do odpovídajícího outfitu, dorazila sestra se švagrem. Vyrazili jsme k obřadní síni. Svou tetu, která byla vždy „ženská krev a mléko“, jsem nepoznala. Stařenka, věchýtek, který by i malý větřík dokázal odvát. Přes mou nechuť jsem byla překvapena jejím přístupem a cítila jsem, že mě ráda vidí. A mou kondolenci přijala s emocemi, které bych po dávnějších událostech vůbec nečekala.
Obřad začal. Ani jsem nevnímala, že jsem nakonec usedla mezi svou sestru a švagra. Přímo proti mně stál velký k