Nestarší písemná památka o Atlantidě pochází od řeckého filozofa Platóna, který ve svých dialozích Timaios a Kritiás podrobně uvedl zprávu o potopeném městě, kde kdysi žili lidé zlatého věku v jedné dokonalé ideální společnosti. Platón určil místo ostrova v Atlantickém oceánu, za Herakleitovými sloupy (Gibralltarský průliv), který podle něho byl tak obrovský, jak Malá Ásie a Lybie dohromady. Řecký filozof popisuje jeden fantastický ostrov bohatý na přírodní nerosty, který nazval říší Poseidona, boha moře. Nejvíce lidí považuje Platónův spis o Atlantidě za politickou utopii o ideálním státu a o v něm žijících ideálních lidech, proto se domnívají, že účinkující a místo jsou jen výplodem představ řeckého filozofa.
O Atlantické legendě však zůstaly vzpomínky nejen v kultuře řecké, ale i v jiných starých kulturách, což zadává příčinu k předpokladu, že tato pověst má přece jen skutečnou podstatu. Jednou takovou legendou je příběh trosečníka, o kterém se zmiňuje jeden egyptský papyrus. Vypráví příhodu jednoho trosečníka, který se dostal na břeh jednoho ostrova, na kterém žil jeden had. Had vyprávěl poutníkovi o svém ostrovu to, že zde kdysi vládl mír a štěstí až do té doby, kdy padající hvězda z nebe na něm vše nespálila. Předpověděl poutníkovi i to, že ostrov zanedlouho navěky pohltí vlny.
Zájem o ztracený svět se teprve skutečně roznítil v novověku: ponořený ostrov začalo na nejrůznějších místech světa hledat množství cestujících a archeologů, legenda podávala taktéž inspiraci stovkám umělců a podává ji i od té doby. Spirituální stoupenci New Age se obzvlášť s oblibou obracejí k legendě Atlantidy.
Navíc, odporujíc všeobecně přijaté Darvinové teorii, tvrdí, že lidský život na zemi se mohl vytvořit nejen jednou, ale i víckrát, jejich teorii by nemohlo podpořit lépe nic jiného, než objevení ztraceného světa, kde po dlouhou dobu žili daleko více vyvinutí lidé, než jsou ti dnešní, do té doby, kdy se ztratili beze stopy v mlze zapomění.