Ale samozřejmě… pokud má někdo víru v Boha v té rovině církevní, je to jeho věc. Do kostelů však chodím. Z čistě estetických důvodů – cením si neobyčejné architektonické krásy a hodnoty, lidského umu, se kterým byly postaveny, vybrané polohy, umělecké výzdoby, atmosféry. Také slovo Bůh jsem měla v určité době, která není zas tak vzdálená, spojené s naprosto nepříjemným pocitem. Takže když jsem si uvědomila, že existuje něco mezi nebem a Zemí, přemýšlela jsem, jak TO nazvat. Nakonec stejně zjistíte, že je úplně fuk, jaké jméno té síle dáte, protože jde o obrovskou sílu, které věříte. A též o obrovskou víru v tu sílu. Víru v něco, co nám pomáhá jít vpřed.
Před pár lety jsem k Vánocům od svých dětí dostala knihu Perra Frankcha
Jak si správně přát. Knihu jsem pečlivě četla a přemýšlela, jak to udělat, aby se má přání plnila. Můj život v té době nebyl zrovna nejšťastnější. Nakonec jsem se ptala sama sebe, co dělám špatně? Jestlipak je mi vůbec přáno, aby se má přání plnila? Moc jsem nad tím přemýšlela, ale nějak se mi nedařilo přijít na to, proč to tak je (o tom ale možná jindy…). Před pár dny jsem v knihovně (mé oblíbené) potkala knihu Kurta Tepperweina
Jak proměnit myšlenky v zázraky. Slovo modlitba mi přijde mírně zprofanované, nicméně… zkusme se zamyslet nad tím, jak nás vlastně modlitba provází celý život.
Už jako malé děti, aniž bychom nad tím přemýšleli, jsme vzývali Boha, vysílali přání, modlitbu. „Pane Bože… ať se mi to povede, ať nedostanu pětku, ať stihnu včas dojít domů….“ Už tehdy jsme vysílali svá přání s vírou, že vše pro nás dopadne nejlépe. Děti ani nepřemýšlejí, koho či co vzývají ve svých prosbách. V pevné víře, že je všechno v pořádku dělají vše, aby to klaplo. Prostě vyšlou myšlenku, přání a víc se tím nezabývají. A jak je to, když jsme dospělí? Lidé věřící