Nad melancholickou pustou krajinou se setmělo a do houstnoucího šera se vyhoupl Měsíc. Nepříjemně mrholí. Bezděky se schoulíme, a nálada nás najednou opustila. V dálce, dík hustému šeru a mrholení, už sotva vidíme stát dvě opuštěné věže. Nic víc tu není, všude pusto. Jen klikatá stezka, která podivně vychází přímo z vodní hladiny jezera u našich nohou, nám mizí z očí v temnotě horizontu. Všemi póry vnímáme ponurost místa a do duše se nám začínají vkrádat obavy. Skoro se až leknem, když se ve vodě cosi tmavého pohnulo a do přicházející noci z jezera, jak z Podsvětí, neohrabaně na stezku vylézá jakýsi ošklivý tvor. Jako by nám tady nebylo už tak dost nepříjemně.
Srdce se prudce sevře úzkostí, když se tím opuštěným, a temným krajem do ticha rozlehne táhlé vytí!… Brrr! No, řekněte, takhle by klidně mohl začínat každý horror. Luna je uctívána od nepaměti. Její lidská tvář nám říká, že člověk se vždycky musí nějak ztotožňovat s tím, co považuje za božské. Vlk se psem vyjí na Měsíc jako zobrazení přeměny vlka (tedy našich nevědomých myšlenek, pudových pocitů, činů), v psa (ve vědomé a zkrocené Této proměny dosáhneme vůlí, touhou a kázní. Je to vlastně schopnost přetvářet vlastní život. Jsou to symboly, které naznačují naši schopnost provádět magii a dělat zázraky. Zvířata stojí vedle sebe, abychom pochopili, jak je důležité být stále ve spojení se svými instinkty. Na stezku zobrazující evoluci lidstva, jež vychází také z „vodního lůna“, odkud vzešel veškerý život, vylézá podivné stvoření. Rak leze z vody jako symbol trvalé příležitosti k vývoji.
Luna a zvlněná cesta připomíná, že život nese každému přibývání, ubývání, stoupání a padání. Buďme za to vděčni, vzpomeňme na Kolo štěstí, stezka nás povede ve spirále, ale nikdy se nevracíme na totéž místo. Naše duchovní stezka je volná a přece ji Věže a zvířata chrání. Musíme do hlubin svého srdce, mysli i duše aby se nám zjevila. Proměnlivá Luna dává různé množství světla a tmy a při