Vzpomeňme si na dětství a pohádku Hrnečku, vař. Hodně kaše nepřineslo rodinnou pohodu u společného stolu, ale smrad, větrání a úklid. Podobné je to s láskou. Je-li jí málo, jsme my ženy nespokojené a nevrlé, je-li jí hodně, jsme také nespokojené a nevrlé. Navíc má většina z nás sklony k tomu, že dává té lásky o mnoho víc, než je partner vůbec schopný unést, což může také zapříčinit konec vztahu.
Mateřství mnoho žen poznamená natolik, že si s tou přemírou lásky najednou nevědí rady, a tak obskakují pána tvorstva od rána do večera, aby mu náhodou něco nechybělo. Nevidím ale důvod, proč by si muž nemohl vyžehlit košili, zavázat kravatu a v nedělním odpoledni místo sledování televize upéct jablkový koláč. Také nevidím důvod, proč by měla být pouze žena „kouzelnicí“ romantiky, když může podobné divadelní představení připravit i muž. Nebo by se vám nelíbilo, kdybyste přišly domů z práce a místo ustavičného běhání s hadrem by pro vás byla připravena vana plná voňavé pěny, okolo zapálené svíčky a na jejím rohu stála vychlazená láhev sektu?
Samozřejmě, všeho moc škodí, ale jednou za půl roku by si podobné rozmazlování nechala líbit každá žena (já osobně bych si ještě představovala ve vodě plavat okvětní plátky růží, ale to už je opravdu pohádková fantazie). Ve vztahu by mělo vždycky platit, že něco výjimečného mohu pro druhého udělat, ale nesmí se z toho stát pravidlo. Potom si toho totiž ten druhý přestane vážit a začne brát všechno jako automatickou věc.
Na lásce je krásná především ona dobrovolnost, se kterou věci nejen děláme, ale i přijímáme. Ať je to vaše přijímání jenom svaté a natolik dokonalé, že za něj na oplátku budete umět i správně rozdávat. A je to opravdu velký kumšt.