Jednou jsem dostal zajímavý dotaz, který je bohužel stále pro mnoho mladých mužů palčivě aktuální: Dobrý den, je mi 29 a jako každému chlapovi se mi líbí pohledné dívky. Takové ty mladé, sebevědomé holčiny, které se dovedou obléknout a umějí se nalíčit a když si vezmou vysoké podpadky... tak to už je úplně konec. Pohled na krásné, moderní slečny mi prostě bere dech, ale neskutečně se bojím, že právě u těch, které se mi tak moc líbí, nemám vůbec šanci na úspěch. Prostě si myslím, že se na mě každá mladá, atraktivní holka bude dívat jako na nezajímavého, obyčejného chlapa, který nemá co nabídnout. Nemám bohužel žádné vypracované svaly, nejsem akční hrdina, ani nevypadám jako zpěvák, model, herec nebo známý fotbalista. Nemám ani potřebné miliony, které by v eventuálním vztahu mohly hrát klíčovou roli. Po oslovení pohádkové dívenky, která vypadá, jakoby právě vypadla z mých snů to vždycky skončí špatně a tak si říkám, i když dost nerad, že si asi budu muset začít vybírat mezi sobě rovnými. Na druhou stranu se ke všem holkám chovám slušně, považuji za normální nosit slečnám kytky a dárky, pomáhat jim do kabátu, otevírat dveře, dělit se o práci v domácnosti, atd. Ano, jsem takovej ten hodnej vůl, pan „slušňák“, co nikdy neuměl "balit" holky a pořád ještě věří na lásku. Ale nikdy jsem neměl dívku podle svých představ. Jakmile jsem chtěl mít po boku upravenou svěží slečnu, vždycky vztah ztroskotal na boji o finance. Nikdy to nevyšlo.
Také jsem nikdy nepotkal dívku s vlastnostmi hezká – slušná – inteligentní – singl. Když občas překonám vrozenou plachost a hezkou dívku oslovím, dočkám se odpálkování a tak se nějak začínám smiřovat s tím, že jako obyčejný kluk se sklony k sebepodceňování u moderních, sebevědomých slečen nezaboduji. Dotěrné myšlenky na krásky okolo se snažím zahnat prací a sportem, ale copak to jde? Krásných dívek jsou plné obchoďáky (samozřejmě v doprovodu s patřičným metrosexuálem) a já