Je ale opravdu po čem toužit? Nechceme jen něco, co je srovnatelné s psychickým bludem? Jaká může být definice lásky, když s ní zároveň přichází i bolest? Stojí nám těch několik dní šílenosti za to, abychom vzápětí dostávali pocity strachu a úzkosti?
Pokud vezmeme v úvahu, že blud definujeme jako iracionální přesvědčení, které není přístupné rozumové argumentaci, pak láska tuto definici splňuje na sto procent. Vezměme ono neotřesitelné přesvědčení v jejím počátku, kdy si myslíme, že bude vztah trvat na věky. Vždyť přece všichni máme buď zkušenosti z vlastního života nebo jen ze sledování okolí.
Kolik lásek a vztahů vydrželo po celý život? Přesto pevně věříme, že právě naše pouto bude natolik výjimečné, že se nám to povede. A co nekritické hodnocení milované osoby? Kdopak nám dal na očička růžové brýle, se kterými přehlížíme rozdílnost povah, rozporuplné chování, nezralost? Nepřeceňujeme také vlastní možnosti, nejsme plni optimismu, který vůbec neodpovídá situaci, ve které jsme se ocitli? A proč se k tomu všemu přidává ještě žárlivost, sobeckost okamžitě toho druhého vlastnit?
V případě lásky je zřejmě šílenství jen slabší odvárek dějů, které se v nás odehrávají, naše mentální funkce jsou narušeny. Tato psychóza ale bohužel vykazuje i v případě úspěšného vyléčení tendence k recidivě, řadě lidí se sice podaří získat jistou imunitu a život přečkají relativně v klidu (mají rádi, ale nemilují), ovšem další atak této choroby je může kdykoli potkat. Právě na to ale všichni čekají.
Až přijde, pozře a položí na lopatky. Pokud na lásku čekáte, nenechte se odradit. Kdyby nebylo těchto psychických bludů, byli bychom kyberneticky řízené stroje bez šance množit se a k tomu navíc šíleně, ale šíleně milovat.