Jak se to tak stane, že člověka postihne demence? Je to totiž stav, kdy v mozku dochází k určitým změnám, přičemž zanikají mozkové buňky. To poté vede k tomu, že ubývá mozková činnost, která souvisí se všemi oblastmi lidského chování. Výsledkem je naprostá izolovanost takto postiženého jedince od vší společnosti a často v domovech pro seniory či jiných ústavních zařízeních. Péče o takového člověka je velmi náročná a vyčerpávající, a proto se doporučuje prevence. Avšak to se netýká pouze osob v rizikové skupině. Všichni lidé by si měli udržovat duševní aktivitu při společenských aktivitách, čtením knih, kvalitní stravou atd.
Senilita má psychosomatickou souvislost. Do takového stavu se dostávají především jedinci, kteří chtějí být hýčkáni, chtějí, aby se o ně někdo staral. Tito lidé v dětství nebo v mládí trpěly nedostatkem pozornosti, se kterým se nikdy ve svém dosavadním životě nesmířili. Navíc tímto nedostatkem nejen trpěli kdysi, ale stejným citovým nedostatkem strádají dosud. Je zde alespoň malá naděje na zlepšení takového stavu. Člověka trpícím senilitou můžeme vést vysvětlením k tomu, že není třeba dělat takové problémy, kterými na sebe přitahují pozornost. Je možné najít takové způsoby, aby již „neutíkal“ do senility, když by rád byl v centru pozornosti a péče.
Na místě je i psychologická pomoc. Jedinec trpící demencí měl evidentně pocit, že jeho rodiče se mu dostatečně nevěnovali. Je třeba jim odpustit. Nikdo totiž neumí dát to, co nemá. A také je třeba odpustit sobě samému, že rodičům něco zazlíval.