Semeno je neškodné, je-li suché. Namočí se až po rozemletí. Tuto nevinně vypadající květinu, která svou prchlivou povahu skrývá, si snadno můžete splést s řepkou setou. Hořčice i řepka patří do čeledi brukvovitých, která zahrnuje přibližně čtyři tisíce druhů, z nichž asi čtyřicet jsou hořčice. Nejrozšířenější je hořčice bílá.
Hořčice dráždila chutě už ve středověku. Římané ji používali ke kořenění pálivých omáček. Od středověku až po devatenácté století existovali výrobci, kteří hořčici dělali domácím způsobem. Ve Francii vznikla kooperace výrobců octa a hořčice. Časem byla domácí výroba nahrazena průmyslovou, tím se zvýšil její objem. Impozantní dózy, které kdysi zdobily lékárny, obsahovaly hořčičný prášek, určený k léčebným účelům. Hořčičný prášek nesměl chybět na žádné holandské lodi, protože působil proti kurdějím.
Hořčice se používala do koupelí a na teplé obklady. Lístky bílé hořčice se dávají do salátů, ale mohou se také použít do siláží pro dobytek. Jedlý olej, který se extrahuje ze semen, dlouho vydrží. V Asii se používá jako palivo pro osvětlení a také ochucuje mnoho pokrmů. Hořčice prostě v jakékoli podobě může příjemně okořenit náš život.