„Pozdní odpoledne“ lze přisoudit věku, kdy už máme zkušenosti, za sebou prohrané i vyhrané lásky, našli jsme v životě své místo, ale ještě nemyslíme na stáří. Trvat může různou dobu, záleží na naší zdravotní kondici a přístupu k životu. Je to čas, kdy děti odešly z domova a my se můžeme naplno věnovat svým zájmům a koníčkům, můžeme cestovat, vracet se domů podle libosti a konečně si užívat vlastního štěstí.
Najednou se nám mohou začít plnit sny z mládí, můžeme ještě vystoupit na nejvyšší horu světa, ochutnat exotická jídla, podiskutovat s beduíny nebo se jen tak houpat na zahradní houpačce a číst knihu. Je to ale také čas, kdy ještě můžeme začít znova, kdy se nám otevírají další možnosti a kdy má mnoho lidí najednou pocit, že by měli něco změnit.
„Pozdní odpoledne“ ale není o tom, že bychom si měli dokazovat náš sexuální vývoj v podobě o dvacet let mladší milenky nebo milence, ale o kráse vnímat věci naplno, nepodřizovat se tak lehce přáním druhých, měli bychom být už v tuto dobu sami sebou. Někdo své „pozdní odpoledne“ trochu zaspí a namísto toho, aby si tento čas vychutnával, snaží se vrátit do dětství. Tam se už ale vrátit nedá, každý věk má svoje priority a negativa, jen je třeba se zbytečně nevracet a chytit se těch, které nám zabezpečí pozitivní myšlenky a alespoň trochu bezpečný přístav.
Nemysleme na smrt, ale na život, který nám byl dán jako cenný dar a se kterým bychom měli právě tak zacházet. Dárek by měl být pro potěšení a nikdy bychom si neměli dělat starosti, co s ním udělat.