Paní, můžeme jí říkat Klára, byla zaměstnaná na úřadu, který sdílel budovu s úřadem, kde jsem pracovala já. A pochopitelně se lidé setkávají. Byla to velmi příjemná dáma a vždy, při našich sporadických setkáních, jsme si měly co povědět v pohodovém duchu a často se společně zasmály. Došlo i na osobnější témata a já vycítila, že má ke mně důvěru. Postupně jsme se dostaly k nemocem těla i duše a dalším souvislostem. V době, kdy přišla s ječným zrnem, jsme společně vyřešily již jednu záležitost a sama Klára si pochvalovala, jak se to vyřešilo. A vysvětlila mi své překvapivé zjištění, jak je lidstvo zabedněné ve vztahu ke svým emocím a zážitkům. K lásce a odpuštění.
Potkaly jsme se ten den v čase po obědě. Koukala jsem na ni. Okolí oka měla jako jelito a bylo bolestivé a citlivé. I když již v té době jsem si pamatovala mnohé souvislosti, místo hlavy nemám dodnes encyklopedii. Mám skvělé knihy, své vlastní poznámky, a to vše používám, když pracuji se svými klienty. Povídaly jsme si o tom, co prožíváme v poslední době, jak se máme, o počasí. Došlo i na oko. Řekla, že to má již nějaký čas a vůbec se to nemění, lékařka si neví rady a objednala ji na úterý na chirurgii, že na oku provedou malý chirurgický zákrok a ječné zrno odstraní. Zhrozila jsem se a zeptala se, zda je opravdu rozhodnuta do sebe nechat řezat. Viděla jsem v jejích očích poznání, že by se to dalo řešit jinak. Slovo dalo slovo a domluvily jsme se, že si odpoledne zavoláme, abych s ní probrala případné možnosti vzniku ječného zrna na úrovni psychické, a ona bude mít víkend na zpracování. Byl totiž pátek. Věděla jsem, že ona to zvládne, že nepotřebuje osobní návštěvu, a s tím jsme se rozloučily. Později odpoledne po telefonu jsme probraly na základě duchovních příčin nemocí, co mohlo vést ke vzniku útvaru u oka. Najednou jsem slyšela v telefonu: „AHÁÁÁÁ!“