Sešli jsme se a sezení začalo. Najednou se přede mnou otevřela cesta, která v mém současném životě nikdy nevedla. Vypadala taková… starodávná. Příroda byla zvláštní, taková nedotčená. Cesta sice nebyla nejužší, ale byla prašná. Dnes bychom ji mohli nazvat polní. A najednou se ukázal povoz. Táhli ho koníci. Divné, proč nejedou autem? Slunce sice svítilo, ale že by bylo velké horko, to se nezdálo.
Najednou se zjevila… postava ženy. Zpočátku vypadala poměrně staršího věku, nahrbená. Oblečení nebylo zrovna extra výstavní, spíše naopak. Chudé, zanedbané, potrhané a špinavé. Na hlavě měla šátek. Kdysi na něm byly asi nějaké květy. Ale při pohledu zblízka už ta žena nevypadala tak staře. A to už bylo nad slunce jasné, že nahlížím do naprosto jiné doby. Velmi dávno uplynulé doby.
Vnímám pocity té ženy… beznaděj, smutek, hlad, nikde nebyla vítaná. Žebrala o jídlo a peníze, občas jí někdo něco dal. „Dnes“ někam šla, ale nevím kam. Byla nesmírně smutná, unavená. Říkali jí, že je čarodějnice. Ale našli se takoví, kteří od ní chtěli radu, bylinku. To se v jejích očích ukázaly živé jiskřičky a i špetka naděje na kousek chleba nebo možná i hrnek polévky nebo mléka. Najednou přišlo tušení, že tento život nebude mít dlouhého trvání a možná během zimy vyhasne.
Proč přišla tato žena do vzpomínky člověka i s pocity, které tak intenzivně vnímá? Co mu přišla sdělit nebo ukázat? Ano, neukázala se jen tak. Strach byl jejím posláním. Strach z nedostatku a chudoby. Tyto vzpomínky předala svým potomkům, kteří si tento vzorec po staletí předávali a žili ho dál ve svých životech.
Je mnoho takových příběhů, které si neseme svými životy a které je ovlivňují. Otázkou je, zda si to lidé vůbec uvědomují. Často se takovýto příběh odhalí díky problémům, které nás velmi silně zasáhnou.