Tuto knihu podle tradice nahlas předčítali mniši u postele umírajícího a poté během pohřebního obřadu. Dnes známý text pochází z 8. století a před jeho písemným záznamem se starobylé učení v této knize obsažené šířilo prakticky z úst do úst. Tibetská kniha mrtvých je vypracovaná mapa nebo návod pro umírající, který jim pomáhá se orientovat během cesty následující po smrti. Tibetští lámové v tomto popise podávají tak přesný obraz o stavu po smrti, že se v některých západních vědcích vynořila myšlenka, podle které snad bylo možné, že měli vlastní zkušenosti ve věci, co člověka čeká „na druhém břehu”. Mnozí nacházejí překvapující shodu mezi popisem této cesty z Knihy mrtvých a mezi vyprávěním o zážitcích a zkušenostech těch, kteří prožili stav klinické smrti.
Pokud jsme při životě, naše vědomí a vnímání podle učení tibetského buddhizmu stanovují čtyři hlavní živly, země, voda, oheň a vítr. Během umírání tyto živly jeden po druhém splývají a vzájemně se do sebe rozpouštějí, až se nakonec před námi objeví bezprostřední skutečnost našeho vědomí. Smrt je pouze stav mezibytí, čili bardo, které končí znovunarozením, novým vtělením, reinkarnací do jiného těla. Podle popisu Knihy mrtvých zatím co tělo propadá zániku, duše se vydává na dlouhou cestu, na jejímž konci se snaží znovu se narodit, a to v co nejvýhodnější formě. V tom jí pomáhá mnich nebo láma, který už v posledních hodinách umírání započne rituální předčítání textu a pokračuje v tom 49 dní (zatímco mrtvého pochovají nebo spálí).
Podle buddhistů všechno, co vzniklo, musí i pominout. Život člověka probíhá uprostřed nepřestálých změn a proměn, přesto se všichni těchto změn a pomíjení děsíme. Důvod lze hledat v tom, že trváme na zvycích a každodenních životních zkušenostech. „Tento svět se zdá být pevný, neotřesný a trvalý, ve skutečnosti však v něm není nic neměnného. Život se podobně jako voda, sníh a led stále mění, přebírá jiný tvar” – říká láma Pema Csödren. To, co my nazýváme životem,