Tibetští mniši žijící v oblasti Himalájí vyráběli tyto zvláštní nádoby manuálně a podle starých tradicí ze slitin sedmi různých kovů (zlato, stříbro, měď, železo, cín, olovo, rtuť). Taktéž podle tradice během opracování kovu při každém úderu kladiva odezněla jedna mantra (modlitba). Mniši tyto se zvláštní péčí vytepané „zpívající nádoby” používali především k meditačním cvičením a jako hudební doprovod k náboženským obřadům.
Pomocí dřevěných paliček, tzv. hladítek, lze kruhovými pohyby po okraji zpívající mísy vyvolávat zvuky – v závislosti na rozměru misky s různým počtem kmitů –, které jsou využívány na účely meditace a terapie, a to jak na léčení fyzických, tak i duševních chorob. Princip toho, jak lze zvuky využívat při léčení, nejjednodušeji pochopíme tak, že si lidské tělo – podobně jako všechno existující v organickém a anorganickém světě – představíme jako vibraci.
Všechny zvukové terapie jsou založeny na principu toho, že buňky tvořící náš organizmus vzájemně „komunikují” pomocí vibrace a takovýmto způsobem vytvářejí vzájemný souvislý systém. Náš organizmus, ve kterém se zhruba každou vteřinu vymění přibližně 7-10 milionů buněk, je schopen toto obrovské tempo sledovat výhradně tím, čím je pro něj toto neustálé obnovování diktováno. Zdraví zůstáváme pouze v případě, že proudění informací vytvářené formou vibrace v síti buněk bezchybně funguje. Naopak nemoci jsou – velmi zjednodušeně řečeno – vznikající a trvale přežívající „chyby” ve vibračním vzoru našeho organizmu, které tělo autoregenerací už není schopno korigovat.
Zvuková terapie bývá přirovnávána k masáži, během které masér zvuky vyvolávanými vibrací „masíruje” celé tělo a tím v něm napravuje zablokování a anomálie. Napomáhá tím především rozběhnout procesy léčebné obnovy vlastními silami (autoregeneraci), proto lze tuto metodu úspěšně využívat při léčení nejrůznějších chorob od deprese k tumorovým onemocněním.