V nedávné době proběhl ve sdělovacích prostředcích příběh amerického chlapce, který si údajně vybavoval boje ve 2. světové válce v pozici pilota bojového letadla. Podle zveřejněných informací si malý chlapec vybavil nejen své jméno z té doby, ale všechny používané odborné termíny a jméno mateřské válečné lodi. A co víc, i jeho křestní jméno se shodovalo s tím předchozím. Je to smyšlený příběh nebo je na něm něco pravdy? Názor si musí udělat každý sám. Zajisté, zavání to senzací, avšak Dr. Tucker má v zásobě i další příběhy, které jsou dostupné díky vymoženostem internetu.
Na otázky o tom, zda je možné, že se vrací na svět prarodiče, zesnulí přátelé, ale i děti, se velmi těžce hledají odpovědi. Současný člověk, který byl vychováván ve víře, že nač si nesáhne, neexistuje, těmto tvrzením rozhodně neuvěří. Avšak jak si tedy vysvětlit, že si někteří jedinci vybavují místa, zážitky a třeba jen vzpomínky? A co se týče vědeckého výzkumu Dr. Tuckera, šlo i o historické události, o kterých existovaly písemné záznamy. Velmi zajímavým poznatkem je, že téměř vždy šlo o relativně malé děti. Tento psychiatr se zmiňuje o tom, že děti tato témata opouštějí okolo šestého až sedmého roku svého života a že na tento fakt mají vliv životní zkušenosti dítěte, v těchto případech především vzdělávání.
Carol Browmanová, která se jíž více než dvacet let zabývá regresními terapiemi, je zastánkyní teorie, že si děti pamatují své minulé životy. Hovoří o tom, proč bychom tyto vzpomínky měli brát na zřetel. Jde prý především o to, že tyto spontánní myšlenky poskytují zatím nejvěrohodnější důkazy převtělování, mohou pomoci s rozpoznáváním vzpomínek a pokud rodič tyto vzpomínky bere na vědomí, přijme své dítě jako zkušenou duši, která přichází na svět z nějakého konkrétního důvodu. A to mu může být přínosem ve vnímání nejen svého dítěte, ale i sebe sama a smysl života.
A co si o tom myslíte vy? Je současný život každého z nás první nebo se vracíme na svět pro nová poučení?