Najednou jako bych slyšela povel: „Dej ty ruce dolů!“ Divné, věděla jsem, že jsem sama a nikdo na mě nemůže mluvit. Ale nemohla jsem otevřít oči. Ruce jsem automaticky dala dolů a někde za očima se objevil obličej. Vůbec jsem netušila, kdo to může být, i když mi byl velmi povědomý. Obrázek se zvětšil, vypadal jako medailonek a osoba na něm vypadala jako můj otec, když byl mladý. Tmavé vlasy, stejná tvář, kterou jsem si pamatovala z fotek.
Pak se mi ukázal ten člověk celý. Měl bílou košili s krajkovým fižím, brokátovou vestu s nádherným vzorem, jakési kalhoty v barvě velbloudí srsti pod kolena a vysoké kožené boty. Vypadaly jako vojenské. A najednou tomu člověku zbělaly vlasy, které zůstaly nadále velmi bohaté a stále to byl velmi pohledný muž. Zpočátku jsme na sebe pouze rozpačitě hleděli. Nevysvětlitelným způsobem jsem měla pocit jazykové bariéry. A pak jsem si řekla, že tam, kde jsme, žádná bariéra být nemůže a on promluvil.
Měla jsem pocit, že jsem se zbláznila, ale věděla jsem naprosto přesně, že ležím ve své posteli, věděla jsem, kdo jsem, kdo jsem a že ještě nespím. Přesto jsem se cítila velmi zvláštně. „Kdo jste?“, zeptala jsem se. A on mi začal vykládat, že se mi přišel omluvit za určitá příkoří, které mi předal v rámci rodiny a že je mu to moc líto. A že až budu s rodiči, mám otce požádat, aby mi ukázal strom života, že ho tam velmi snadno najdu. Vyděšená jsem byla natolik, že jakmile jsem se probrala z tohoto stavu, nemohla jsem pak dlouho usnout. Tento nevšední zážitek jsem konzultovala s jednou skvělou dámou, která tehdy na rozdíl ode mne již věděla. Poradila, co s tím mám dělat a já se uklidnila.
Asi za dva týdny jsem opravdu měla možnost nahlédnout do stromu života. Moji rodiče nejsou ani jeden nakloněni čemukoli spirituálnímu, přesto byli zaskočeni. Především můj otec, protože