Pokud nechceme nechat všechno jen na lécích, nebojme se hledat něco, pro co nemá současná věda žádné vysvětlení – naši minulost, karmu, která tu kdysi byla a existovala. Nebojme se nahlédnout do minulých životů a najít tak podstatu svých vlastních problémů.
Předtím, než se obsah minulých životů plně vynoří do vědomí a sám se odhalí, člověk může v běžném životě prožívat silné emoce, fyzické pocity a vize, obavy a strach, aniž by věděl, odkud přicházejí a co znamenají. Jelikož jsou prožívány mimo kontext, jeví se přirozeně jako nesrozumitelné a naprosto iracionální. Ale jak racionální či iracionální je otázka, zda bylo nejdříve vejce nebo slepice, jak bylo racionální nebo iracionální v dávných dobách tvrzení, že je Země kulatá? Musíme se přestat bát toho, co neznáme, i kdyby to mělo jen jeden jediný důvod – smrt. A tu ať chceme nebo nechceme, jednou poznáme všichni sami na sobě.
I když současná civilizace nemá pro tento fenomén pochopení, přesto se nechce věřit, že by naše duše, naše „já“ jen tak zmizely. Potkáváme se s lidmi, u kterých cítíme, že je odněkud známe, jen si nejsme schopni vybavit odkud, přijedeme poprvé na nějaké místo a víme, že jsme k němu nějak svázáni, že tam prostě nejsme poprvé. Bojíme se ale o tom mluvit, aby o nás nikdo neřekl, že jsme blázni (v čemž mají velkou výhodu děti) a zavíráme před sebou svět poznání ještě víc, než bychom si byli schopni připustit. Pokud je ale duše nemocná, měla by se uzdravit a byla by hloupost předstírat, že nemohla onemocnět ještě dříve, než se dostala znovu na tento svět. Pokud nevyčerpáme všechny možnosti vlastního uzdravení, může se nám lehce stát, že začneme rezignovat a přibližovat se smrti. Život je ale od toho, aby se žil a prožíval, protože jen tak mu vtiskneme hodnotu, která nás bude provázet na další pouti.