Několik podobných jevů jsem prožila, ale je více než jasné, že s každým se o nich bavit nemohu. Nedávno jsme si s jedním kamarádem povídali o něčem, co se přihodilo jeho známému a shodli jsme se na tom, že kdyby nás někdo poslouchal, mohlo by se stát, že by na nás někdo hodil síť a my skončili někde na psychiatrii v Dobřanech nebo v Bohnicích. Docela jsme se tomu zasmáli, ale oba víme své.
Lidé řešili od pradávna jevy, které si neuměli vysvětlit. Ne všichni dokázali vidět „duchy“, lidskou auru, číst z dlaní, znát bylinky na různé neduhy, či odhalit tělesné neduhy, a proto ti, kteří to uměli, se většině jevili jako jiní. Byli považováni za stoupence ďábla, či jím posedlé a podle toho se s nimi bohužel zacházelo. Avšak tento aspekt je pro dnešní téma nepodstatný.
Je tedy možné, že nás současným životem provázejí naši předkové či v domech zůstávají duše předchozích obyvatel či majitelů? Máme pomoci duším, které si neví rady, přejít do světla? Umíme to? Není to jen jakýsi „módní výstřelek“? Jsou lidé, kteří se těmito jevy a událostmi zaobírají, zralí pro psychiatra?
Filmová zpracování duchařských témat jsou notoricky známá. Od hraběte Drákuly až po Poltergeist či různé jiné příběhy odehrávající se v těch nestrašidelnějších prostředích s ještě strašidelnějšími postavami. Jsou pouze výplodem lidské fantazie či je na nich něco pravdivého? Opravdu potkaly představitele některých rolí podivné nehody či zemřeli za nevyjasněných okolností? Prý ano.
Chodívám přes bývalý hřbitov. Věděla jsem jen to, že musel ustoupit komunikaci. Po události, kdy mě „navštívil“ zástup duší se svými dvěma mluvčími, jsem se začala ptát. Mor, válečná násilí, povstání… a to zřejmě nejsou zdaleka všechny události na křižovatce dávných obchodních cest, které napomohly mnohým lidem právě na toto místo posledního odpočinku. Vždy, když jsem šla touto cestou, která je ukončena kapličkou, vše kolem mně se utišilo.
Snad ani ptáci nezpívali. A kolem kapličky se šířil chlad i za horkých letních dní. Od osudného setkání mám na této cestě „doprovod“ a ne ledajaký… Nyní tam opět hřejí sluneční paprsky a ptáci zpívají. Zpočátku jsem si také říkala, jestli jsem se nezbláznila, ale když mi několik známých mezi řečí sdělilo, že mají své „dušíky“ v kuchyni, obýváku či jiném pokoji, už jsem si tak „jiná“ nepřipadala. Vypadá to, že i tyto entity jsou součástí lidského života a je třeba nějakým způsobem s nimi komunikovat, abychom si vzájemně nepřekáželi a možná si byli i nápomocní. Co myslíte?