Víc jak tři roky jsem byla mimo toto město, tak jsem se rozhodla, že když se mlha zvedne, odpoledne půjdu na procházku. Procházka po dobrém obědě se jeví vždy více než prospěšně.
Už toto město v podstatě znám jako své boty, ale nečekala jsem, co budu zažívat v místech, kam mě kroky zavedou. Šla jsem bez cíle, jen tak se kochat podzimní přírodou. Z chodníku jsem uhnula do listnatého lesa. Byla tam vyšlapaná, docela široká, a k mému překvapení, umetená pěšina. Z pěšiny bylo odmeteno listí! To se kolikrát nevidí ani ve městech na ulicích, že? Tak jsem kráčela, kopeček nahoru, kopeček dolů, až jsem došla k místnímu hřbitovu. Bylo tam opravdu živo a není se co divit, když za týden tu budou Dušičky. Tam jsem udělala kolečko a vydala se zpět. Hodiny na nedaleké věži mi sdělily, že si to tak štráduju asi tři čtvrtě hodiny. Nemohla jsem se nabažit toho nádherného vzduchu, který voněl tlejícím listím a vlhkostí země. Listí šumělo ve velmi mírném vánku a kolem mně paleta takových úžasných barev, které vedou všechny malíře k paletám, aby si namíchali odstíny, které jiné roční období vykouzlit vůbec neumí.
Když jsem na zpáteční cestě došla tak do třetiny, ocitla jsem se na křižovatce. Odbočila jsem vpravo, protože tudy jít mě lákalo. I na téhle pěšině někdo listí odmetl. Byla jsem ráda a tomu člověku opravdu poděkovala, protože jsem si obula naprosto nevhodnou obuv a musela bych se vrátit tudy, kudy jsem přišla. Listí, jak všichni dobře víme, protože jsem přesvědčena o tom, že většina z nás si to i vyzkoušela, je vlhké velmi kluzké. Šla jsem vlastně souběžnou cestou vůči cestě původní. Jen krásným lesoparkem, který evidentně někdo udržuje. Jsou tam krásné kamenné lavičky, které jsou opatřeny dřevěnými ošetřenými prkny, aby kameny tolik nestudily.
Poslouchala jsem šumění tekoucí vody v potoce, který pěšinu lemoval. Šla js