Skoro každého člověka, který se zabývá jen trochu svým životem, pravděpodobně napadne: „No to už je takový osud, už to tak musí být.“ Já si ale myslím, že je to trochu jinak.
Malé miminko když se narodí, má jen jeden jediný záměr a tím je žít. První, co na tomto světě většinou pozná, je nádherná objímající maminčina náruč, která dává jistotu, bezpečí a obrovský příval lásky. Takový bývá začátek našeho života. Všichni se z nás radují, pečují o nás, všude nás vychvalují a říkají, jak jsme úžasní a naše tělo i duše jen vzkvétá. Nikdo neřeší, co děláme správně a co ne, všichni respektují naší identitu. Začínají první krůčky a náš intelekt roste. Toho si všimne i naše okolí. Maminka nám vysvětluje na co můžeme sahat a na co ne, jak se máme chovat a jak ne, co je správně a co špatně. My pomalu zjišťujeme, že věty tipu:
Otík kouká z okna, Otík myje ruce, Otík krájí, se nám nevyplatí říkat. A od té doby pro nás začíná koloběh posuzování nás samých. Začínáme přebírat pohled na svět od našich rodičů. To co uzná maminka nebo tatínek za správné, je i pro nás správné a naopak. Přijde čas, kdy jdeme do školky natěšeni, že už si nebudeme hrát jen se sourozencem, ale že nás bude víc. A postupně zjišťujeme jak na určité situace reagují ostatní děti. To je další přísun našeho poznání a druhé kolo, kdy ztrácíme svůj pohled na svět. Kolo třetí bych považoval za velmi drastické a tím je škola. První špatná známka kterou dostaneme, nás totálně změní. Začne se na nás valit kritika ze strany paní učitelky i našich rodičů, která nás zažene do kouta a donutí se zamyslet, jak se ty dobré známky vlastně dělají, jak to, že jsme tak nemožní! Zrovna tak ty dobré známky nás zase pozvednou na vrchol a donutí nás se tam udržet, co nejdéle. Dostáváme se do koloběhu posuzování a soutěže, kdo má dobré známky a kdo ne. Postupně si utvoříme názor, že kdo má jedničky, je lepší člověk než ten, co je nemá a ten, co je má, za