Co vede člověka k pomlouvání? Evidentně je to snaha druhému člověku nějakým způsobem ublížit, očernit ho. Nejednou pomluvy vygradovaly do vyloučení pomluveného jedince z dané komunity či společnosti. Zářným příkladem je Nerudova Malostranská povídka o žebrákovi, jehož pomluvila žena, která chtěla žebrat s ním, a on ji odmítl. Pamatujete?
Přesto, že je pomluva trestným činem, není známo mnoho případů, kdy se pomluvený jedinec bránil v rámci zákona. A pokud ano, jde většinou o konflikty mezi celebritami a bulvárem. Běžný občan se brání soudně málokdy. V poslední době spíše slýchám názor, že ten, který pomlouvá, nikdy nemá uklizeno před svým prahem. Ale také se dost často stává, že strůjce pomluv najednou ztrácí své obvyklé publikum, které se od něj začínají odvracet, spíše se mu vyhýbají a nechtějí již sdílet vymyšlená slova, týkající se druhých. A to je vpravdě o těch božích mlýnech, které melou pomalu a jistě.
Intrika je asi s pomluvou velmi úzce spojena. V intrikách je využito především pomluv k tomu, aby jedinec došel k tomu, co chce. Po čem touží. Postavení, bohatství, vysoký post, muž ženu, žena muže, a to většinou někoho jiného atd. Jak se říká, účel světí prostředky. Avšak pořekadlo o kopání jámy druhému je v těchto souvislostech velmi aktuální. Člověk takto činící, pomlouvačný a intrikující, se zlou se potáže!
A co vy? Pomlouváte? Intrikujete? Říká se, že když hodnotíme druhé, hovoříme vlastně o sobě. Říká se, že karma je zdarma. Tudíž je jasné, že to, „co zasejeme, také sklidíme“. Asi by si každý z nás měl „uklidit před vlastním prahem“ a starat se především o sebe a své záležitosti.
Buďme k sobě slušní, uctiví, nezáviďme si, přejme jeden druhému štěstí. Tak se dá žít zase o něco příjemněji na tomto světě.