Sabina dávala zaměstnancům smlouvy na deset let. Po této době ji už nikomu neobnovila. Když musel odejít Marek, byl to přesně měsíc, co začal chodit s Denisou. Za další rok oslepnul. Denisa s ním navštěvovala lékaře a zcela náhodou zjistila, že se v čekárně setkala ještě s dalšími bývalými zaměstnanci Sabiny. Blesklo jí hlavou, že to nebude náhoda. Snažila se přijít celé věci na kloub a zjistila, že každý ze zaměstnanců trpěl zeleným zákalem. Denisa to nevydržela, a když byla se Sabinou v kanceláři sama, obvinila ji ze slepoty Marka. Sabina se na ni odtažitě podívala a zeptala se jí, zda si chce toho chudáčka vzít. Když Denisa přikývla, procedila Sabina mezi zuby, že v tom případě neměl pracovat u ní. Na Denisin tázavý pohled ji požádala, ať si sedne.
„Kdysi mi jeden muž ublížil tak,“ spustila Sabina, „že jsem si slíbila pomstít se všem. Jenže vraždit? To by mě za chvíli zavřeli a vůbec by se netrápili. Protože moje firma slušně vydělávala, nabídla jsem jim slušné peníze. Něco za něco, při své práci museli nosit kravatu. Kravata má za následek zvýšení tlaku v přední straně očí, což vede k zelenému zákalu. Pakliže ji někdo nosí utaženou denně, ztratí po letech zrak. Pokud vím, Marek po tobě chce, abys šla na interrupci. Je stejná svině, jako ty ostatní.“
Po těchto slovech Sabina vstala a setřela Denise slzy. „Už nebreč,“ zašeptala jí do ucha. „Můžeš se přece od toho padoucha přestěhovat ke mně.“