Tak o tom tenhle příběh není, s anegdotou nemá společnou ani lokomotivu, protože parní mašinky jezdí už jen zřídka.
Byl první den divadelních prázdnin, vlastně ještě noc. Nastoupil jsem do rychlíku, který odjíždí ve 3.47 hod. V Praze je od něj dobrý spoj na Moravu. Přesněji k výtvarníkovi, který mě láká, že namaluje můj portrét. Jak maluje obrazy, to nevím. Zato má svou viničku a sklípek s výborným rulandským. A jak ho znám, k dispozici má určitě i slušný harém přítulných žen a dívek.
Opřel jsem se v rohu prázdného kupé s tím, že si zdřímnu. Najednou to kupé vrazila žena. Rozsvítila a já jsem si v duchu řekl: A jéje! Ona to vyslovila nahlas a s vykřičníkem:
,,A jéje!“ Nebyla to jen žena, ale mladá dáma. Pavlína, sólistka naší opery. Jedna z těch, co se učí zpívat a pak z toho nic nebývá, protože musí reprezentovat svého podnikatelského manžela. Pavlína mu chtěla dokázat, že dovede reprezentovat i samu sebe. Udělala konkurz do našeho divadla a její manžel si našel jinou reprezentační slečnu. Hlas měla Pavlína velký a zvučný, jenže...
Oťukávali jsme se, kdo kam míří. Ona měla dcerku u babičky a jela někam na Sázavu, kde měla její sestra s manželem dost frekventovaný kemp. Když bude třeba, tak jim pomůže.
,,Což znamená, že budete pomáhat furt a nic za to,“ povídám.
,,Proč mi vykáte, pane režisére,“ odbočila. ,,Při práci na jevišti mi nevykáte.“
Nemohl jsem jí říct, že je to osvědčený psychologický přístup, pánům vykat, dámám tykat, tak se z nich dostane maximální herecký výkon. Až na jednu výjimku.
,,Teda na jevišti na mě řvete,“ pokračovala. ,,Pavlíno, netrč tam jak suchá vrba! Pavlíno, reaguj na to, co zpívá Holanďan!
,,Nojo,“ v rozpacích krčím rameny. ,,Tykej mi taky a je to.“
,,Fajn. Já se ti, Míšo, nelíbím? Ze začátku jsem měla dojem, že po mě jedeš a nebyla bych proti.“
,,Ale ano,“ přisvědčuju horlivě. ,,Musela to být přepěkná opička, ze který ses vyvinula do téhle podoby. Jenže...“
,,Jenže jsem na jevišti dřevo a ty si nechceš zadat.“
Nadzvihlo mě to.
,,Koukej, Pavlínko, ne že by v tobě herecký gajst nebyl. Jenže ty to divadlo nemáš ráda. Existuje vůbec něco, co máš ráda?“
,,Tak já vůbec nic nemám ráda?“ pokývala pěknou hlavou. Zapomněl jsem povědět, že je celá pěkná. Žádná chudinka. Řekli byste, že je důkladně stavěná. Vstala a zhasla. ,,Například mám ráda obec, kolem které teď pojedeme. Jmenuje se Líbadla. Vlak tam nestaví.“
To byla zatraceně provokativně hozená rukavice. Co bych byl za chlapa, kdybych ji nezvedl? S Pavlíniným pevným tělem v náručí jsem nejdřív okoušel rty hebkost její pleti, než jsem ochutnal její rty a navázal kontakt s jazykem. Líbadla byla dlouhá obec.
,,Teď pojedeme přes Mazlice,“ povídám. ,,Při nich lokomotivy už někdy staví.“
Levicí jsem ji tiskl k sobě, pravičkou vklouzl pod halenku a vysvobodil její holoubátka z příslušného textilu. Vešla se do dlaně a já jsem je hladil, až jejich zobáčky ztuhly.
Vlak se řítil nocí a my v temném kupé jsme studovali vzájemný místopis. Na řadu přišlo město Lízadla. Byla tam skvostná studánka s koberečkem hustého pažitu. Pak moje lokomotiva vjela plnou parou po dobře naolejovaných kolejích do tunelu, který ji žhavě obemknul.
,,Pozor, ať tam tu páru nevypustí,“ vyhradila si Pavlína. ,,Ať ji pustí až v Kouřimi.“
Bylo to milé, jen z obavy před příchodem průvodčí trochu uchvátané. Naštěstí přišla, až když svítalo a vlak přijížděl k Praze.
,,Tak co, mám něco ráda, nebo ne?“ prohnaně se usmála, už zase bezchybně upravená.
Autor, který napíše, jak to s někým poprvé je užasné, neví, o čem mluví. Těla si musí na sebe zvyknout, najít prstoklad, který dělá druhému dobře. Ve hře je rafinovanost poloh a pohybů, aby vrchol odezněl jako zemětřesení.
,,Dokázala jsi, že máš ráda seznamovací večírek,“ povídám.
Aby nepochopila. Na Masarykově nádraží jsme si koupili zpáteční jízdenky. Tyto divadelní prázdniny se mě můj kamarád výtvarník a její příbuzní, majitelé kempu, nedočkali...
Další zajímavé informace naleznete taky na naši Facebook stránke!