Hned další den jsem zaběhl do obchodu a přinesl si domů velký rám. Teď už to nebyl obyčejný plakát, ale obraz. Našpulené rtíky sváděly k polibku. Ňadra vyvolávaly záchvaty touhy a já si po týdnu připadal jako králík. Už to nešlo vydržet. Musel jsem do města a hledat tam pořádnou ženskou, která by mně alespoň trochu připomínala dívku z plakátu.
Zavítal jsem na diskotéku, kde se to hemžilo pubertální zvěří. Došlo mi, že tady asi ne, ale chvíli jsem zůstal. Uhrančivé oči vedle sedící dívky byly sice ke kochání, ale její mluva by dokázala odradit i borce daleko tvrdšího rázu, než jsem já.
,,,Co tady slintáš, dědku?“ zeptala se přímo a hned dodala, jestli mám na panáka. V mých čtyřiceti letech jsem si na dědka nepřipadal, ale budiž jí omluvou její mládí.
,,Jsem tu na exkurzi,“ odpověděl jsem a dívka se rozřechtala jako mlátička na obilí.
Rozčarovaně jsem odešel k baru a poručil si fernet. Zareagovala útlá blondýnka, která se nemohla pyšnit ani vnadami, ani ženskostí.
,,Fernet taky můžu,“ prohlásila zdvořile a očekávala, že jí ho poručím. Ne, že bych na něj neměl, ale takhle by po jednom měla tři promile a těžko bych se z toho vykrucoval. Hodil jsem panáka do sebe a měl se k odchodu. ,,Tak mi sem alespoň sáhni,“ začala se ke mně tlačit a rozepínat si zip u kalhot. Ať mně ona dívčina odpustí, ale ani to jsem nemohl. Zhýčkaný vnadami z plakátu jsem byl natěšený na pořádnou babu, ne vyžle. Dívka si v rytmu hudby zajela do rozkroku sama a počala se věnovat virtuálnímu světu ve svých kalhotkách. Znechuceně jsem odešel a představoval si, že bych na něco podobného dnes musel dnes a denně narážet. V ten moment jsem měl v poklopci stvoření, které bylo podobné medúze.
Kousek od diskotéky stála vinárna, ve které jsem ještě nebyl. Sešel jsem dolů po schodech a těšil se působivou atmosférou starých sklepů. V místnosti byli pouze dva muži a jedna žena, kteří tvořili uzavřenou společnost. Neměl jsem chuť se někam vecpávat, a tak jsem si vybral místo v koutě, ze kterého bylo dobře vidět. V momentě se odhrnul závěs a vešla ona. Nebyla to ta z plakátu, ale byla jí neuvěřitelně podobná.
,,Co to bude?“ optala se mile a já cítil, že se z medúzy stává vlkodlak.
Objednal jsem si dvojku vína a zmateně civěl před sebe. Dívka měla bílé kalhoty a přes ně hozenou černou zástěrku. Kdybych měl zlatou rybku, bylo by moje přání jenom jedno. Ať ty kalhoty prasknou z našpulené zadnice a já se dostanu pohledem o něco dál. Zřejmě to postřehla a začala zadečkem kroutit. Nevím, jak tohle ženské dokážou, ale šlo jí to skvěle. Upíjel jsem víno a snažil se o duchaplnou řeč.
,,Mohl bych vás pozvat na dvě deci?“ prohodil jsem nesměle, když prošla okolo mého stolu.
,,Ale ano,“ řekla svým milým úsměvem a nalitou sklenku přinesla až ke mně. Chvíli jsme si povídali a já se letmo dotkl jejího kolena. Nebránila se, ale ani mi nevycházela vstříc. Rukou slídilkou jsem se opovážil ještě dál. Obranné reakce opět žádné. Vydrželi jsme tak do jedenácti hodin, kdy se zavíralo. Trojice lidí odešla, ale já zůstal. Dívka automaticky zamkla a mě nechala uvnitř.
,,Ještě musím udělat účetnictví,“ pokrčila rameny a nalila mi další víno. Seděl jsem na barové stoličce a čekal. Když po dvaceti minutách vyšla z kanceláře, měla na sobě jenom halenku a krátkou sukni. Vrhnul jsem se k ní, halenku povytáhl trošku výš. Hra trvala jenom chvilku, protože za chvíli jsme se svíjeli na holé zemi.
Rozloučili jsme se až po druhé hodině ranní, kdy jsme každý dojeli taxíkem domů.
Dívka z plakátu tam na mě vyčítavě hleděla, ale mně to bylo jedno. Spokojeně jsem usnul a těšil se na zítřek.
Další den jsem pospíchal, abych byl u krásné dívky hned po otevření. Jaké ale bylo moje překvapení, když byla vinárna zavřena. K jejím dveřím jsem chodil ještě hodně dlouho, ale už se neotevřely.
Z vinárny se po čase stal obchod s použitým zbožím, ale o bývalé majitelce nikdo nevěděl. Tajemství sklepa jsem se nedopátral a už se mi to asi nepodaří. Když jsem tam byl naposled, odnesl jsem do obchůdku zarámovaný obraz. Snad se dívka z plakátu usměje na jiného a přinese mu štěstí.