Je pravda, že když někdo nastoupí do operního souboru, měl by se chovat skromně a v ambicích na sólové role počkat na příležitost. Gizela byla u nás sotva měsíc, a už veřejně, o pauze zkoužky, oslovila na chodbě šéfa opery.
,,Chci zpívat žínku v Rusalce!“
Prostě chci. Šéf, dědek nerudný, zamžikal, couvl a zmohl se na brebtání:
,,Roli umíte?“
Gizela byla vysoká, ale ne hubená, a měla gazelí krk. Nebyla už koťátko, i když snědá barva pleti spolu s uhrančivýma očima zpod spousty černých vlasů jí přidávala léta. Ale rozhodně nebyla stará bréca, jak se o ní nenávistně vyjadřovaly kolegyně ze sboru.
Její medový hlas opravdu uspěl v roli žínky v Rusalce a já jsem si byl jist, že mě co nejdřív požádá: Chci abys se mnou nazkoušel Ježibabu! Když jsem s ní totiž coby inscenátor představení žínku aranžoval, prohlásila z čista jasna:
,,Míšo, chci si s tebou tykat!“
Překvapilo mě to. Tykám si v divadle s kdekým, Gizela naopak s nikým, udržuje si odstup. Že by mě tak uznávala jako režiséra? Nebo jí těší, že jí říkám gazelo? V duchu jsem pokrčil rameny a pustil to z hlavy.
Jedno odpoledne, kdy je v budově akorát vrátný a já jsem chystal do tisku program na příští sezonu, jsem zaslechl výbušný alt, jak ve zkušebně vedle mého kamrlíku zpívá árii Azuceny z Troubadoura, kterého jsme měli studovat po prázdninách. Ten nepovědomý hlas zpíval skvěle. Nakoukl jsem do zkušebny.
,,No gazelo!“
,,Co se divíš, Míšo,“ říkala napůl vážně. Mohl jsem si vybrat. ,,Azucena je čarodějnice. Má prababička byla kubánská vědma. A já jsem taky čarodějka. Víš přece, že si přičaruji každou roli.“
,,Ve středověku by tě popravili. Kousek odtud byla katovna...“
,,Ještě stojí?“ přerušila mě.
Nestojí, Gizelo, odpověděl jsem v duchu s očima v jejím výstřihu. Ještě nestojí, ale stál by a nedalo by mu to moc práce.
,,Katovnu sbourali, gazelo,“ povídám. ,,Ale zbylo tu kus popraviště na kopci.“
,,Kde?“ dychtila vědět. ,,To mě jako čarodějku ohromně zajímá.“
Pověděl jsem jí to i s tím, že na tom vršku nad městem je pusto. Občas tam někoho přepadnou a seberou mu peněženku.
,,Já se přece nepotřebuju bát,“ divila se mé nechápavosti. ,,Když mě tam zítra doprovodíš...“
Vystoupali jsme silničkou, která končí nad řádkou odepsaných domků.
Popraviště stojí na zlomu svahu pod boční cestou v zanedbaném lese. Vstoupili jsme dovnitř, na dno prorostlé neobyčejně svěží trávou, asi živenou hromadou kostí v zemi.
Dosud se Gizela jen rozhlížela, teď se zaměřila na mě. Ve velkých očích zazářilo slavnostní světlo. Připadalo mi, že ty oči se zvětšují.
,,Poprav mě, Míšo, chci to! Jsem čarodějnice, poprav mě!“
Tričko si nesvlékla, jen si ho vyhrnula vzhůru. Podprsenka odlétla jako motýl. Hleděl jsem očarován na pevná snědá ňadra s téměř černými dvorci a růžovými bradavkami. Vystoupila ze sukně, bílé kalhotky na snědém těle by stačilo vidět, aby člověk zešílel. Neulehla do trávy živené kostmi popravených, prostřela se jako pohanská kněžka hotová k oběti.
,,Nabodnu se na kůl, Míšo. Jako čarodějka, chci to!“
Gizelo, černá gazelo, jsi čarodějka! Propadal jsem se do slastných tajemství vesmíru s pocitem, že jsem poctěn obdarováním, jaké se člověku dostane jednou za život...
Další zajímavé informace naleznete taky na naši Facebook stránke!