Měla jsem za sebou náročnou noc. Myšlenky atakovaly můj mozek a nedovolil tělu, aby odpočívalo v blaženém spánkovém snění. Přesto jsem vstala asi v polovině dopoledne s naprosto skvělou náladou. Vše proběhlo stejně jako každý jiný den a domluvily jsme se s dcerou, že jí přinesu nějaké věci. V mezičase jsem si ještě stihla domluvit nějaké další věci a odpovědět na požadavek ohledně pracovních aktivit. Nálada skvělá, venku skoro bílo a sníh stále padal. Příslib skvělého horkého pressa mě nesl přes náměstí s pusou od ucha k uchu. To je dneska ale krásný den, že?
V myšlenkách jsem přemítala, o čem asi napíšu v příštím článku, rozhlížela se kolem sebe, prohlížela si lidi skryté pod barevnými deštníky. Neusmívali se, ale v tom nebyl mezi námi jediný rozdíl. Téměř všichni měli tmavé kabáty nebo bundy, vymykalo se pouze pár výjimek s červenými či béžovými svršky. Ale těch bylo velmi poskrovnu. Já měla bílý. Došla jsem do kavárny, ve které si vždy dávám dobrou kávu, předala, co jsem měla, prohodila pár slov s lidmi, které jsem znala. Dokonce jsme se společně zasmáli. Bylo čemu. A pak jsem již zamířila pomalu domů, kde mne čekala práce. Šla jsem pomalu, vychutnávala si chůzi po náměstí, které již leccos pamatuje, rozhlížela se kolem sebe a vnímala březnovou náladu. I když spíš připomínala vánoční. Obrovské vločky sněhu se snášeli k zemi a halily mé okolí do bílých šatiček.
K domu, kde nyní přebývám, musím zdolat kopeček. Zpočátku byl pohyb vzhůru docela náročný, ale jak se říká, cvik dělá mistra. Když jsem vstoupila na schody, jichž je na začátku kopečka asi osm, šel přede mnou pán, který se přidržoval zábradlí lemující chodník a proti němu jakási žena. Slyšela jsem, že mezi sebou prohodili pár slov, ale netušila jsem o čem.
Nerozuměla jsem. Nicméně jsem si udržovala tempo v rámc