Přivítala jsem se s velmi příjemnou a hezkou mladou ženu. Ve tváři jí tančil jemný úsměv, ostýchavě se představila. Pozvala jsem ji dál, nalila do šálku právě uvařený čaj a posadily jsme se společně ke stolu. Měla jsem dojem, že počáteční pocity jí evokovaly návštěvu u lékaře, byla trošku nervózní, což bylo naprosto pochopitelné. Nechala jsem ji mluvit o všem, co myslela, že je pro nás dvě a naši společnou práci, důležité. Když skončila a vyčerpala i své domněnky, začala jsem jí pokládat cílené dotazy, abych se dostala na místa, o kterých mladá paní běžně nemluví.
Dětství prožila, podle svých slov, bez zásadních problémů či excesů v rodině. Coby dítě školou povinné a i na učňáku byla oblíbená, prospěch lepší průměr. V manželství je spokojená, práce sice není to, o čem snila, ale nechá ji velmi slušně vydělat a není to dřina. S manželem opravují dům, kde žijí s jeho matkou a s níž si sama velmi dobře rozumí. Je jí bližší než vlastní matka, tak vše vidí více než pozitivně. Jen kdyby už se to miminko povedlo.
Došly jsme ke zdravotní stránce. Oba prý jsou po lékařských vyšetřeních zdrávi, není medicínský důvod k tomu, aby tu bylo jakékoliv podezření, že by některý z nich byl neplodný. Zvažovali umělé oplodnění, ale než k němu přistoupí, chtějí vyzkoušet i jiné možnosti. Tzv. alternativu.
Dosud jsme nenašly v jejím životě něco, co by mohlo ovlivňovat její energie natolik, aby neotěhotněla, tak jsem se začala vyptávat na rodinu. Přes to, že si s matkou příliš nerozuměla, přijímala ji takovou, jaká byla, a jejich vztah byl na celkem běžné úrovni. Respektovaly se a tolerovaly. Avšak první, velmi citelnou reakci, jsem viděla, jakmile jsme došly na prarodiče. Konkrétně vztah s babičkou s otcovy strany, byl velmi vypjatý a každé jejich setkání bylo stále vyhrocenější. Podle vnučky byla babička panovačná, zlá a nechovala k celé rodině zrovna hezky. Při posledním setkání došlo ke konfliktu, který vyústil do velmi ostré výměny názorů, a padla velmi tvrdá slova. Mladá žena své babičce vmetla do tváře, že za svého života nikdy její dítě neuvidí.
Výraz ve tváři osoby, která seděla naproti mně u stolu, byl více než výmluvný a bylo okamžitě vidět, že přišlo uvědomění. Obrovská síla emocí a její srdceryvný pláč, a velmi nahlas zaznělo jedno maličké slovo: „AHA!“ A po půldruhém roce jsem se dověděla, že mají půlroční zdravou holčičku.
Jak málo stačí k tomu, abychom ovlivnili svůj budoucí život, že? Přemýšlejte o svých slovech, zda více než druhému, neublíží vám samým.