Děvčata odcvičila, již jen malý nákup a hurá zasednout k počítači, abych napsala další příspěvek pro naše čtenáře.
Mám již dospělé děti, mnoho životních zkušeností – těch příjemných, ale i těch, pro ten moment katastrofických, přitom všechny velmi poučné, přišla hluboká poznání, setkání, z nichž se vytvořila přátelství i těch, která zmizela v propadlišti dějin. Přišla uvědomění, nové postoje, změny úhlů pohledu. Nebo možná jen ty jiné úhly pohledů záměrně hledám a kladu otázky, abych je získala. Ale kdybyste se mne zeptali, kolik je mi let, tak budu muset hodně přemýšlet!
Šla jsem nakoupit několik drobností do obchodu, který mám po cestě a je na náměstí. Přesto, že jsem navrátilec do tohoto města a žiji tu nyní jen několik měsíců, již nepátrám kolem sebe, zda uvidím někoho známého, koho bych mohla pozdravit. Prostě jdu, a pokud se máme s někým potkat, tak se potkáme. A opravdu jsou ta setkání příjemná. Bývalá sousedka, bývalá kolegyně z dob, kdy moje dcera byla ještě batole, maminky s kočárky, které si mne sice nepamatují, ale já je ano jako děti školou povinné. Je to hezké!
Naložila jsem si do náruče pár potřebných balíčků (nákupní košík je pro tento obchod spíše na překážku) a rozhlížím se, zda mi ještě něco padne do oka, co by se mi hodilo k současnému jídelníčku. A jak tak jdu pomalu tou uličkou, oslovila mě jakási žena. „Jéééé, ahoj! Už se na tebe koukám nějakou dobu a přemýšlím, jestli jsi to opravdu ty. Ale tvářila ses tak, že jsem si nedovolila tě oslovit.“ Pozdravila jsem a zároveň propukla jsem v hurónský smích. Stručně jsem vysvětlila, co mě k zarputilému výrazu vedlo. Najednou jsem si uvědomila, že si připadám jako u výslechu, ale nevadilo mi to. Ráda jsem ji viděla. Ptala se, zda jsem ještě v bývalém působišti nebo jsem se vrátila, na mé děti atd. A najednou… měla jsem pocit, že m