Vezměte si příklad: Přijde vám z České pošty obsílka k vyzvednutí nadměrné zásilky. Nu co, řeknete si v domnění, že vám přišel objemný balík, dojdu pro něj. Vybavili jste se velkou taškou a čekáte u přepážky. Paní za přepážkou slušně pozdraví a předá vám středně velkou obálku, do které by se vešel zhruba větší notýsek. Polknete a vysíleně dáte obálku do kabelky, pomyslíte na hodinové zdržení a jen tak mezi řečí se optáte, proč jste se na poštu nemohli celý den dovolat, aby vám zásilku dodali na místo určení. „No jo,“ praví ona dobře naladěná dáma za přepážkou. „Tam je ještě staré razítko a staré telefonní číslo, to se dovolat nemůžete…“ Zastrčíte do kabelky i velkou tašku určenou na velkou zásilku, ještě jednou nasucho polknete a pomyslíte si něco o tom, že na rčení „Když dva dělají totéž, není to totéž“, bude něco pravdy.
Když vám váš milovaný vzápětí zavolá a zeptá se, jak jste se krásně vyhajala, dojde vám už trpělivost docela a dáte mu jasně na srozuměnou, že špatně. Váš drahý mlčí, omluví se za to, že vám vůbec zavolal a bude mít dozajista minimálně celé dopoledne špatnou náladu. Vám se ale uleví a s bílou obálkou, která vlastně za všechno mohla, přicupitáte s úsměvem domů nebo do práce. Z toho plyne ponaučení, že partner je nejen naše druhá polovička, ale také lékem na všechny neduhy. Tedy i ty, které nám přivodil někdo úplně jiný.