Byla to náročná noc. Myšlenky atakovaly můj mozek a nedovolily tělu, aby si odpočinulo v blaženém spánkovém snění. Přesto jsem vstala toho ráno možná o trochu později s naprosto skvělou náladou. Měla jsem domluvenou nějakou schůzku a tak se pomalu začala připravovat na odchod. V mezičase jsem si ještě stihla domluvit nějaké další věci, odpovědět na požadavek ohledně pracovních aktivit a naobědvat se. Nálada skvělá, venku skoro bílo a sníh stále padal. Příslib skvělého horkého pressa mě nesl přes náměstí s pusou od ucha k uchu. To je dneska ale krásný den, že?
V myšlenkách jsem přemítala, o čem asi napíšu v příštím článku, rozhlížela se kolem sebe, prohlížela si lidi skryté pod barevnými deštníky. Neusmívali se, ale v tom nebyl mezi námi jediný rozdíl. Téměř všichni měli tmavé kabáty nebo bundy, vymykalo se pouze pár výjimek s červenými či béžovými svršky. Ale těch bylo velmi poskrovnu. Já měla bílý. Došla jsem do kavárny, ve které si vždy dávám dobrou kávu, předala, co jsem měla, prohodila pár slov s lidmi, které jsem znala. Dokonce jsme se společně zasmáli. Bylo čemu. A pak jsem již zamířila pomalu domů, kde mne čekala práce. Šla jsem pomalu, vychutnávala si chůzi po náměstí, které již leccos pamatuje, rozhlížela se kolem sebe a vnímala březnovou náladu. I když spíš připomínala vánoční. Obrovské vločky sněhu se snášely k zemi a halily mé okolí do bílých šatiček.
Domů vede cesta do kopce. Zpočátku byl pohyb vzhůru docela náročný, ale jak se říká, cvik dělá mistra. Když jsem zvedla oči, viděla jsem na cestě před sebou pána, který každým krokem ukrajoval kousek z té cesty do kopečka. Potkal se s nějakou paní, se kterou prohodil pár slov. Netušila jsem o čem, soustředila jsem se na to, jak dýchám a že je třeba svižně se posouvat směrem vpřed. Když jsem muže míjela, bylo jasné, že má již pěkných pár křížků na zádech, pod kterými se mírně hrbil. Jak by se tak řeklo, byl to starý muž. Nesl dvě tašky, nikterak naplněné, přesto mě napadla myšlenka, zda mu mám nabídnout svou pomoc. A aniž bych cokoli říkala, když jsem ho míjela, tak mi řekl, že jsem rychlík. Usmála jsem se, protože ještě nedávno jsem do toho samého kopce supěla jak parní lokomotiva. Zeptala jsem se ho, zda mu mohu pomoci. A víte, co mi odvětil? „Není třeba, děkuji. Možná to vypadá, že jsem starý. Ale já jsem jen trochu starší.“ Bylo milé slyšet člověka s mnohaletými zkušenostmi, který si zachovává mladistvý přístup k životu a dívá se na něj mladýma očima.
Tak s úsměvem vpřed i do těch kopců, které nás letos čekají!