I když rodiče svoje děti milují, v dospělosti svých dětí by měli být obezřetní. Může se totiž lehce stát, že jejich syn nebo dcera budou věčnými dětmi, nikdy nedospějí. Muž, či žena se mohou jako děti chovat i v šedesáti. Syn může dát svou lásku ženě jen tehdy, když se stane na své matce nezávislým. Může to být sice milenec nejvyššího kalibru, do nějž se zamiluje mnoho žen, ale chybí to podstatné – díky své závislosti na matce nemůže žít uspokojivým partnerským vztahem. I když to zkouší, každý vztah se zbortí a neustále začíná znova. Je to začarovaný kruh, protože znám i devadesátileté maminky, které svého chlapečka tak milují (a samozřejmě i on je), že mu vlastně „nedovolí“ žít plnohodnotným životem se ženou.
Takové maminky neustále něco potřebují, pokud na ně syn nemá čas, začnou churavět (byť jen imaginárně) a dožadují se přízně svého syna. Samozřejmě mu ale také poskytnou dokonalý servis – teplé jídlo a čas, kdy jsou ochotny své dítě poslouchat a udělovat rady. Pokud je takový syn mladší a má ještě dědu či otce, může se ještě na vlastní nohy postavit. Musí vstoupit do sféry otcova vlivu, protože syn se musí naučit být mužem od svého otce. Tuto roli může v některých případech vzít na svá bedra i dědeček. Pakliže už utekl nějaký ten čas a syn už otce nemá, má pouze matku, jde o dokonalého „mamánka“, který se sám ze závislosti na matce nedostane. Záleží ale také na tom, zda má dotyčný jedinec bratra nebo sestru. Pakliže má staršího bratra, který žije bez problémů partnerským životem, může vstoupit do jeho vlivu a tím tak konečně něco se svým životem udělat. Hledání pravdy bolí, bez zkušenosti z bolesti se ale neobejdeme. Nebo ano – potom ale zemřeme s duší dítěte, kterému se nikdy nepodařilo to nejzákladnější – dospět a předávat štafetu rodinného života.