Pokaždé, když jsem viděla ve filmech, podotýkám, že amerických, záběry, kde se slavil den díkůvzdání, přišlo mi to jako klišé. Je to svátek náboženský a přiznávám se, že díky ateistické výchově mám k těmto věcem odstup. To však neznamená, že jsem tvor nevděčný a že nedokážu poděkovat například za každé dobré ráno. :) Tento severoamerický svátek, jímž díkůvzdání je, se s malými rozdíly oslavuje od října do listopadu a má co dělat s oslavami, které u nás známe pod pojmem dožínky. Tudíž má co dělat se sklizní a poděkování za ni.
Nedávno jsem vstávala a podzimní sluníčko se na mě usmívalo přes okno v plné kráse. Vylezla jsem z postele, úplně roztáhla žaluzie a kochala se výhledem, který se mi naskýtá. Město se svými střechami, věží kostela, okolními kopci se zelenými stromy. Prohnala se mi v hlavě myšlenka, jak je nádherné probudit se do tak nádherného rána a moci se na to dívat. V ten moment jsem viděla pomyslný nápis DĚKUJI. Ano, poděkovala jsem jen za to, že jsem se ráno probudila a ještě měla možnost se dívat. Poděkovala jsem za to, že jsem si mohla vychutnat v tuto chvíli nádherný pohled z okna své ložnice. Že jsem se mohla obléct a jít na procházku v tom nádherném a prosluněném čase. A po snídani jsem to opravdu udělala. Najednou mi přišla myšlenka na to, že něco na díkůvzdání asi bude. A mé myšlenky se začaly toulat. Někde, kde jsem asi nikdy nebyla.
Proč si neudělat svůj vlastní svátek díkůvzdání? Vždyť jsme byli jako lidé obdarováni tak obrovským bohatstvím. A vůbec si neuvědomujeme, že vše bereme tak automaticky. Dostali jsme velké dary a není jich málo. Život, umění myslet, mluvit, rodinu, možnosti, přátele. Ale co tu bylo dříve než lidé, to je nádherná příroda, její zázraky a taje a obrovskou náruč. A když si uvědomím, že dar myšlení máme jen my, lidé, často je mi smutno z toho, jak nepřemýšlíme, jak tu nár