Slyšíte? Semínko se zrovna probouzí. V průběhu zimy bylo celé zpomalené a říkalo si, že tak rádo sní o tom, co se stane, až z něj vyroste strom. Většinu období spalo, tiše a pokorně. Uhnízdilo se v hlíně, docela hluboko, aby nezmrzlo. Vlastně ho sem zahrabala krásná zrzavá veverka. Semínko se pak vláhou a nanesenými kusy hlíny, listů a klacíků dostalo ještě hlouběji, a tak ochrana byla dostatečná.
Klid semínka
Ten klid, který cítilo, byl omamný. Nad ním chodili lidé, většinou ve spěchu, a ani si neuvědomovali, jaký neuvěřitelný život právě odpočívá v zemi. Netušili, že se mohou se zemí a kořínky propojit, komunikovat s nimi a získávat tak obrovský zdroj naděje a výživných sil. Nevšímali si, každý zachumlaný ve svých myšlenkách. A semínko jen tak bylo. Nepřemýšlelo, jestli má život smysl. Zkrátka se jen těšilo na možnost růst a sílit.
Možnost růstu
Najednou pocítilo, že nastává ten správný čas. Bylo skryté až příliš dlouho, ale doposud mu to vyhovovalo. Být schované je zároveň pohodlné, ale jednou zase přijde doba, kdy je potřeba povyrůst a vykouknout na svět. A tak se semínko rozhodlo. Vnímalo přicházející světlo a teplo, začaly se dít zázraky. Potřebovalo ještě vodu, tak čekalo na déšť, aby mělo ty nejpříhodnější podmínky.
Cesta ke světlu
Jednou s ránem začaly padat kapky, jedna po druhé jemně dopadala na hlínu nad semínkem, a velmi pozvolna se dostávaly, společně s živinami, do půdy. Semínko se tetelilo radostí, že společně s teplem cítí vláhu. Něco se v něm pohnulo, a ten popud mu dodal víru, že růst zvládne. Napnulo všechny síly a slupka začala pomalu praskat. Z té malé hnědé kuličky najednou vykoukla nadějná zeleň, taková velmi jemná zelenkavá žluť, malinký klíček. Semínko mělo obrovskou radost, že dává světu klíček a základ rostlin a stromů. Drželo mu palce, a růst pokračoval.
Přírodní síla
Klíček rostl a rostl, pomalu cítil, že se dostává k povrchu. Připravoval se na to, jaké to bude, až vykoukne na svět. Náhle přišel ten pravý okamžik a z temnoty ucítil nádherné světlo. Chvilku musel počkat, klíček byl jemný a citlivý, a záře byla veliká. Semínko ho pořád povzbuzovalo a klíček si dodal odvahy, a po odpočinku se vší silou pohyboval ke světlu. Nad ním se mu otevřel svět, když tu najednou uviděl obrovské vnímavé oči a uslyšel zvláštní zvuk. Slovům nerozuměl, ale pocítil, že jde o radost. To asi člověk s jarem našel první malou rostlinku a s nadšením ji vítal.
Klíček se měnil, rostlinka přidávala menší a větší lístky, a rostla dál. Většina lidí kolem ní nevšímavě chodila, ale našli se i takoví, kteří k ní přišli, pohladili ji, poděkovali za ten růst, a odcházeli nabiti silou. Tou přírodní silou, ze které každý můžeme čerpat, ale jen pokud ji budeme vnímat, ctít a ochraňovat…