Duše je věčná, nezničitelná, vždy byla a vždy bude, z času na čas se nastěhuje do jednoho těla, které je jen jejím přechodným bydlištěm. Tělo je zranitelné, jeho existence je konečná, pomíjející. Opotřebuje se, zestárne a zemře, ale duše je věčná a vždy se znovu narodí do nového a nového těla.
Znovuzrození v praxi
V okamžiku smrti tělo přestane existovat. Zastaví se srdce, oběh krve, činnost mozku. Tělo se pomalu začne rozkládat. Duše se ale oddělí od fyzického těla a nějakou dobu ještě prodlévá a zpracovává vzpomínky, zkušenosti prožitého života. Poté nastává cyklus znovuzrození, ve kterém vznikne nové mentální a astrální tělo. Pomalu se rozvíjí životní úlohy určené karmou a nastíní se, s jakými vlastnostmi je zapotřebí tělo, nutné ke splnění úlohy karmy během nového života.
Cílem znovuzrození není tedy nic jiného, než průběžný vývoj a výchova lidské duše a ega, do té doby, pokud pomalu během nepočetných životů konečně dospěje k dokonalému stavu, ve kterém se může uklidnit.
Reinkarnace na východě a západě
Základním kamenem východních náboženství je znovuzrození duše, ale vypadá to tak, že úplně chybí z učení západního křesťanství. To se však zdá jen na první pohled. Pokud si důkladně prostudujeme Bibli, najdeme v ní narážky na to, že duše nezemře, ale opětně se narodí.
V Evropě po dobu středověku tento názor krutě pronásledovali, přestože i v Novém zákoně lze číst, že Jan Křtitel je považován za znovuzrozeného Eliáše, ale v bibli se jedná i o tom, že člověk narozený jako slepý netrpí za chyby svých rodičů, ale za hříchy, které vykonal dříve on sám. V raném křesťanství byla rienkarnace přirozenou a přijatou teorií, avšak později se pod nátlakem církevních vedoucích dostala do pozadí.
Skutečně existuje reinkarnace?
Dokazování existence reinkarnace je mimořádně problematické. Ikdyž se každému někdy přihodilo, že měl takový pocit, že zná určité místo, kde nikdy nebyl, pokládá za známého něk