Obě karty se navzájem doplňují a tvoří jednotu. Při meditacích nad
velkou arkánou používáme nejdříve každou kartu zvlášť, ale později je
spojujeme. Jednu z prvních kombinací tvoří právě dvojice karet Slunce –
Měsíc. Obě karty představují dva protiklady, které se skvěle doplňují, podobně
jako karty Císařovna a Císař nebo Velekněžka a Velekněz.
Základní vlastnost
Slunce je, že září na všechny strany. Vydává oslnivé světlo, přináší život, ale
může také sežehnout. Není ani divu, že od počátku prvních civilizací bylo
Slunce prvním a hlavním bohem. Zvláštní postavení slunečního boha najdeme ve
všech prastarých bájích. Žádný esoterický systém se neobejde bez symbolu Slunce
jako zdroje kosmické energie. V křesťanském náboženství je slunečním bohem
Ježíš Kristus, který se stejně jako Slunce rodí o zimním slunovratu a potom
roste a sílí s přibývajícím dnem a ubývající nocí až do jarní
rovnodennosti. První neděli a pondělí po prvním jarním úplňku jsme si zvykli
slavit jako Velikonoce, což je křesťanská obdoba starých pohanských oslav
příchodu jara. Sluneční bůh se ujímá vlády (Nanebevstoupení) a s příchodem
podzimu, 31. října (keltský svátek mrtvých, Halloween a Samain, těsně sledovaný
křesťanskými Dušičkami) umírá, aby se znovu o zimním slunovratu narodil. A tak
to jde pořád dokola, co pro člověka svět světem stojí.
Síla světla
K magickému
symbolu Slunce patří symbol oka. Ne snad proto, že „bůh vidí všechny naše
skutky“, ale zrakem vnímáme světlo, jehož je Slunce nejdůležitějším zdrojem.
Často se také říkalo, že bůh je světlo a síly dobra a zla se popisovaly jako
síly světla a temnot.
V mantickém
významu je Slunce vodítkem ke všemu, co se dá označit jako „zisk“ nebo „cíl
cesty“. Je orientačním bodem, osvětluje nám cestu vpřed a kreativním lidem
pomáhá při tvorbě a duchovní transformaci. Díky Slunci dosáhneme hmotného
zabezpečení, a pokud máme kartu Slunce ve výkladu