Zvláště starší lidé, kteří byli vychováváni v duchu „napřed práce a potom zábava“ si nedovolí dělat to, co je zajímá, dokud nemají splněné úkoly, o nichž se domnívají, že jsou naprosto nezbytné.
Když nemůžeme alespoň občas dělat to, co nás zajímá a uspokojuje, nedosáhneme přes oblíbenou činnost pocitu štěstí. Jestliže jsme přijali od svých rodičů postoj, že není žádný důvod něco měnit, či o něco nového usilovat, protože nám vůbec nic neschází a máme se dobře, nežijeme svůj život. Nenaučíme se přizpůsobovat změněným podmínkám, neuvědomujeme si svou vlastní cenu, ale i zodpovědnost za svůj život. Děláme jen to, co jsme se kdysi naučili a ne to, co nám dělá dobře. Tak se stále vyhýbáme svému cíli, někdy ani nevíme, co by nás bavilo. Někteří lidé se nechtějí rozhodovat, protože pohodlnější je nechat se řídit. Za případný nezdar nenesou odpovědnost. Tím ale snižují svou vlastní cenu. Pokud si člověk uvědomí, že jeho cíl existuje, tak ho určitě najde. Jen tak se každý může pokusit zhmotnit svoje sny.