Deformace lebek

Tento záhadný obyčej se udržoval ve Starém Egyptě, v Orientu, v Rusku, v Číně, v Mexiku, v Africe v Núbii, ve Francii, na Maltě a dokonce i na Krétě a v Laponsku, dále u některých kmenů v amazonské pánvi, v jižní Patagonii a v Severní Americe. 

U některých národů se tato záhadná procedura těší oblibě dodnes, například u afrického kmene Mangbetu v Zaire. V Severní, Střední a Jižní Americe se tato podivná módní vlna vyskytovala obzvláště u andských indiánů. Takové deformované lebky můžeme obdivovat ve státním muzeu v Limě (Peru) a také v Ice, kde jsou shromážděny lebky naprosto impozantních rozměrů.

Největší zatím zdokumentovaná lebka v lékařské literatuře měla objem 1980 cm, ale mezi lebkami z Jižní Ameriky jsou i takové, jejich objem činí 2200 až 2500 kubických centimetrů. Výška některých lebek je opravdu úctyhodná, v mnoha případech činí až 50 centimetrů. Záhadou je, kde se asi vzal tento záhadný a nezvyklý trend, který vyžadoval takové utrpení a také nezměrnou trpělivost? Přirozený tvar lebky této formy se na naší planetě přece nikde nevyskytuje. Koho tedy měly takto deformované hlavy znázorňovat? Existovala snad kdysi nějaká rasa lidí, vyznačujících se podobně zploštěnými a vzhůru zaoblenými lebkami? Podle názoru vědců panovalo kdysi u peruánských Inků a Mayů všeobecné přesvědčení, že takto zušlechtění jedinci jsou daleko bližší duchovním sférám. Kněží k tomuto účelu vybírali jen velmi mladé chlapce, kterým pak pevně přivazovali jejich ještě nevyvinuté lebky mezi dvě vypolštářovaná prkénka.Těmi pak v místě provrtaných otvorů umně protáhli šňůry, které měly prkénka přitahovat stále více k sobě a vyvíjet tlak na postupně se zplošťující a protahující lebku, aby bylo dosaženo ideálního výsledku, pokud ovšem takový jedinec tuto drastickou proceduru ve zdraví přežil, což se ovšem nestávalo vždy.



Deformace lebky tedy začínala v oblasti spánků a od čela pokračovala směrem vzhůru, takže se lebka takového člověka mohla zvýšit až do dospělosti až trojnásobně. Většina dětí s takto upraveným tvarem hlavy tohoto ideálu kupodivu dosáhla a dožila se dospělosti, jak můžeme soudit podle tisíců lebek, umístěných dnes v depozitářích muzeí, jako například v San Pedru, ve sbírkách belgického misionáře Gustava LePaige.