Paní, budeme jí říkat Klára, byla zaměstnaná na úřadu. V té době se nacházela má kancelář ve stejné budově. A jak to tak bývá, lidé se setkávají. Byla to velmi příjemná paní a při našich sporadických setkáních jsme si měly vždy co povědět v pohodovém duchu a často se společně zasmály. Došlo i na osobnější témata a já vycítila, že má ke mně důvěru. Postupně jsme se dostaly k nemocem těla i duše a dalším souvislostem. V době, kdy přišla s ječným zrnem, jsme již jednu společnou zkušenost měly za sebou a sama Klára si pochvalovala, jak se to vyřešilo. A vysvětlila mi své překvapivé zjištění, jak je lidstvo zabedněné ve vztahu ke svým emocím a zážitkům. K lásce a odpuštění.
Potkaly jsme se ten den v čase zhruba kolem oběda a já si všimla, že okolí jednoho oka měla jako jelito. I když již v té době jsem si pamatovala mnohé souvislosti, přece jen nemám místo hlavy encyklopedii a je tomu tak dodnes. Mám skvělé knihy, své vlastní poznámky, a to vše používám, když pracuji se svými klienty. Povídaly jsme si o tom, co prožíváme v poslední době, jak se máme, o počasí. Došlo i na oko. Řekla, že to má již nějaký čas, bolí to a vůbec se to nemění. Lékařka prý si neví rady a objednala ji na úterý na chirurgii, že na oku provedou malý chirurgický zákrok a ječné zrno odstraní. Zhrozila jsem se a zeptala se, zda je opravdu rozhodnuta do sebe nechat řezat. Viděla jsem v jejích očích poznání, že by se to dalo řešit jinak. Slovo dalo slovo a domluvily jsme se, že si odpoledne zavoláme, abych s ní probrala případné možnosti vzniku ječného zrna na úrovni psychické a ona bude mít víkend na zpracování. Byl totiž pátek. Věděla jsem, že ona to zvládne i bez osobní návštěvy a s tím jsme se rozloučily. Později odpoledne po telefonu jsme probraly na základě duchovních příčin nemocí, co mohlo vést ke vzniku útvaru u oka. Najednou jsem slyšela v telefonu: „AHÁÁÁÁ!“ A v ten moment bylo vlastně hotovo a uzdraveno. Zasmály jsme se a já Kláru požádala, aby se mi během příštího týdne ozvala, jak situace s okem vypadá.
Ve čtvrtek mi zazvonil telefon v kanceláři na stole a na displeji se objevilo jméno kolegyně Kláry. „Dobrý den, Klárko, jak se daří? Jak vypadá vaše oko?“ Cítila jsem její dobrou náladu a slova, která řekla, mi zněla jako rajská hudba: „Představte si, že mé oko je zahojené a doktorka nechápala, co se stalo. Samozřejmě žádný chirurgický zákrok nebyl třeba.“ Měla jsem obrovskou radost. Slova díků mě neminula, ale je jasné, že pracovala Klára. Uvědomila si, přiznala a zpracovala to, co dalo vzniknout ječnému zrnu. Uvědomila si, nač ve svém životě pohlíží se vztekem či co chce kontrolovat, a jak jí třeba iritovalo, že na stejnou záležitost má jiný pohled než kdokoliv druhý. A tím spíš, že nechce změnit úhel pohledu nebo jiný názor vůbec přijmout.
Jak málo stačí k tomu, abychom se uzdravili, že?