Čtu si knihu, která mi podává informace, které považuji za důležité a potřebné pro mou další práci, či inspiraci. Zvoní mi telefon. Měla jsem radost, že zvonil, protože se na displeji ukázalo jméno mé mlaďoučké přítelkyně, která sice bydlí velmi daleko, ale máme k sobě, troufám si říci, dosti blízko. Toto stvoření mě nesmírně inspiruje už celá léta přesto, že jsme se dost dlouho neslyšely. Ale to přece není důležité, protože vzájemně o sobě víme, a když chceme, tak se slyšíme. Nedávno jsme si vyměnily pár informací na facebooku, tak jsem věděla, že má nějaké dílčí problémy, které jsme probraly a ona si udělala vlastní obrázek na to, co prožívá a co s tím chce dělat. Na druhou stranu já též potřebovala zrovna v tu chvíli s něčím pomoci. Tak to bylo vzájemné.
Je šikovná na počítače a já už jsem totálně zapomněla dělat i některé základní úkony. Směšné… Je to o neustálém tréninku. Jako se svaly – pokud netrénují, ochabnou nebo zakrní. A tak to je s mými znalostmi počítačových programů, byť jen těch základních. Ale u ní to bylo horší. Poškozená štítná žláza, nadváha, neustálé problémy s cystami, chce miminko a nedaří se. Ačkoliv zatím je přednější domeček a zaměstnání. Zaměstnání na plný úvazek je n s tím, že se snaží každému pomoci, ulehčit mu práci, často pracuje za druhé. Ale jak už to bývá, když se příliš pomáhá druhým, občas přehlédne své chyby a je z toho průšvih. Navíc se svou vizáží, empatií, nezištností leží v žaludku své nadřízené, která jí přitápí. Hledá na ní všechny vady světa, hledá i tu nejmenší chybičku, aby z ní mohla udělat minimálně mezinárodní problém.
Vidíte se, dámy, některá v tomto obrázku?
Dnes se mi najednou na fb objevila zpráva, která na mne vychrlila docela na první pohled ne zrovna srozumitelnou informaci. Domluvily jsme se na telefonátu. Pláč na krajíčku, průšvih jako hrom, strach z