Otevřely se dveře a vešla žena. Již ode dveří vysílala paprsky sympatií, klidné nátury, ale také silné vůle a člověčí krásy. Žena s milým úsměvem a důvěrou. Probraly jsme vše potřebné, co patřilo k mé práci a jejím potřebám a dostaly se i k řečem nepotřebným. Jak se tak říká, padly jsme si do oka a chvilku si jen tak povídaly. Prostě jsem měla pocit, že setkání s touto ženou je důležité. Slovo dalo slovo a my se domluvily, že si společně zajdeme na kávu.
Sešly jsme se v jejím oblíbeném podniku a obě jsme si objednaly kávu. Chvilku jsme tak povídaly o všem možném, a když nám slečna donesla šálky s kávou, zapálily jsme si cigarety a paní začala vyprávět. O svém dětství, úžasném dědečkovi, který měl nádherné zaměstnání. Byl totiž kastelánem. Do té doby jsem to brala jako vyprávění například mé babičky. Vzpomínky na dětství a zážitky. Do té doby, než začala vyprávět o tom, že ví, kdy kdo zemře, že je někdo nemocný, co se odehraje někomu v životě atd. A to ve mně začal růst daleko větší respekt, zvědavost a napětí. Ptala jsem se sama sebe, proč já? Proč jsme se musely setkat my dvě? A to mi v podstatě došlo až o něco později. Vlastně nedávno. Kdy jsem si uvědomila, že vidím tam, kam ne každý jiný a to, co ne každý jiný.
Najednou se mě paní, říkejme jí Bětuška, zeptala, zda někdo v mém okolí není vážně nemocný. Sdělila jsem jí, že ano. Ve vedlejší kanceláři pracovala žena, která byla onkologicky diagnostikována. „Býváte často unavená více, než byste si myslela, že máte být?“ Zajímavá formulace otázky, že? Ale odpověď po chvilce zamyšlení musela být jedině kladná. Bětuška se dále ptala, jestli nenajdu doma nějakou starou minci. Ano. Měla jsem v takové malé dózičce minci, která měla uprostřed otvor. Dostala jsem doporučení ji pověsit na stěnu, která dělila mou kancelář od kanceláře nemocné kolegyně. Jak řekla, tak jsem učinila.
Co myslíte, že se stalo? Má únava byla najednou pryč! Již jsem neměla nikdy problém s tím, zda se chci po pracovní době zvednout ze židle, měla jsem podstatně lepší náladu a cítila jsem se lépe. S Bětuškou jsem se viděla ještě asi třikrát, ale od té doby ne. Telefon již nikdy nikdo nezvedl a dveře nikdo neotevřel. A já jí nestihla říci, jak moc jsem jí vděčná a že vyslovení díků možná nebylo dostačující.