Pohyb těla nebo dnes můžeme říci tanec, jako součást rituálu, měl význam především jako forma umocnění tohoto konání. Tanec byl výhradně individuální činností a vůbec neměl co do činění s tancem, jak ho známe dnes. Tanec byl součástí oslav, obětních rituálů bohům, tančilo se pro zdárný lov, kvalitní a hojnou úrodu, plodnost žen a také komunikaci s kmenovými předky či bohy. Existuje ještě mnoho dalších významů tance a určitě bychom je měli hledat spíše mezi tzv. přírodními kmeny než v současném „civilizovaném“ světě. Určitě si vzpomeneme na šamanské tance amerických indiánů, tance afrických domorodců za svitu jasných ohňů, žen uctívajících matku Zemi, a to vše v nádherném barevném a téměř „divadelním“ provedení za předem určených podmínek. Za zmínku stojí například ten fakt, že i olympijské hry byly zahajovány tancem. Tohoto tance se účastnily řecké dívky.
Umělecký či společenský význam získal tanec až ve starověku. V té době začali lidé tančit v páru za doprovodu hudby. Avšak s příchodem středověku byl tanec považován za něco, co mezi lidi nepatřilo. Lidé, kteří tančili, byli osočování ze spolků s ďáblem. Doba vůbec nepřála jakýmkoliv kulturním aktivitám, ale s příchodem renesance se karta obrátila. Příchod menuetu totiž znamenal i vznik tanečního vzdělávání ohledně nejen tanečních kroků, ale i držení těla a vůbec estetického výsledku.
19. století přináší nové tance. Nejprve tzv. kolové, které sice již počítají s tancem páru, ale bez jakéhokoliv kontaktu. Naprostou novinkou je však valčík. Ten je sice zpočátku odsuzován právě pro možnost těsnějšího tělesného kontaktu, ale postupem času se z něj stal hit a byl součástí každého podniku, který byl spojen s tancem. Na území Čech vznikla polka, která je dnes považovaná za již tradiční a velmi oblíbený tanec. A světe div se! Polka ovládla i světové taneční parkety včetně těch francouzských. A tím je zahájena éra společenského tance tak, jak jej známe dnes.
Postupem času se začaly objevovat i jiné tance. Latinsko-americké rytmy, tango, foxtrot, který se upravoval pro podmínky Evropy. Meziválečné období je poznamenáno rumbou a tancem, který byl velkým trnem v oku nacistickému Německu – swingem. Válka neprospívá žádnému umění a tak se není čemu divit, že i vývoj tanečního umění celkově stagnoval. O to s větší vervou se tanec hlásí o slovo v 50. letech minulého století.
Ve 20. století vznikaly různé taneční kurzy, které měly svá pravidla. Lidé se v nich učili a stále učí nejen tanečnímu umění, ale i společenskému chování. Tance jsou rozděleny podle druhů a také se v tomto rozdělení pořádají mezinárodní soutěže. Vznikly různé zájmové skupiny, kde se vyučují jak individuální tak i skupinové tance nebo také národní.
Co je však také zajímavé, lidé se vracejí také k tzv. mystickým či rituálním tancům, jejichž prostřednictvím se snaží dát najevo své pocity nebo se obrátit k sobě samým. Navíc je pohyb pro lidskéí tělo nejen přirozený, ale i potřebný a tanec uvolní stres, ovlivňuje dech, srdeční tep, ale přináší obrovskou radost, která tím nejlepším lékem nejen pro tělo, ale i pro duši!