Po letech už Elizabeth nikdo nepronásledoval otázkami, proč se nikdy nevdala. Žena žila ve velmi starém domě s přilehlou zahradou, která byla zarostlá a neudržovaná. Vrzající mohutná vrata byla stále na zámek. Jen zřídka vycházela ven, aby si koupila něco k jídlu. Když už ale vyšla, oblékla si nedělní šaty. Mladí ji měli za blázna a staří ji naopak uctivě zdravili. Bylo sice ještě pár lidí, kteří si pamatovali na urostlého černovlasého mladíka, který za ní pravidelně docházel, ale bylo to všechno tak dávno. Nakonec, stejně jednoho dne zmizel a už se neobjevil. Všichni tenkrát Elizabeth litovali, ale jen málokdo by si pomyslel, že mu svým srdcem zůstane věrná až do smrti.
Utekla nějaká doba a sousedé si všimli, že už Elizabeth nevyšla ze svého domu skoro dva týdny. Pokoušeli se k ní dostat, ale povedlo se jim to až po dvou dnech. Elizabeth seděla na verandě v proutěném křesle a byla mrtvá. V ruce měla nažloutlý dopis, který pevně tiskla v posmrtné křeči. Byl to zřejmě poslední dopis, který Elizabeth od své lásky dostala. Stálo v něm, že ho rozchod moc mrzí, ale protože miluje jinou ženu, musí Elizabeth opustit. V tu chvíli s ní všichni cítili ještě víc a nikomu se už nechtělo dále do domu. Museli to ale udělat, protože Elizabeth neměla žádné příbuzné.
Když překročili práh její ložnice, všem přítomným se zatajil dech ještě jednou. Na posteli ležela mumie jejího bývalého milence, kterého Elizabeth před desítkami let zavraždila. Mumie byla čistě oblečena a vedle ní byla rozestlaná postel, na které ještě zůstalo několik šedivých vlasů. Jediný soud, který ale zbýval, byl ten boží.