Náš spolupracovník Kuba byl drobný, bledý a nenápadný chlapec. Vlastně ne už chlapec, ale vypadal velice mladě. Všichni ho měli rádi, byl úslužný, nikdy nikoho nezarmoutil. Zúčastňoval se vždycky rád a ochotně všech akcí i taškařic.
Bylo velkým překvapením, když jednou nepřišel do práce a zavolal z nemocnice, že byl přijat na léčení. Vždyť vypadal až na tu bledost docela zdravě! Při lékařském vyšetření se zjistilo, že je hodně nemocný a jeho stav je vážný. Chtěli jsme tam zajít, abychom ho navštívili, ale ošetřující lékař návštěvu nedoporučil.
Tak uplynulo několik týdnů, sem tam si na něho někdo vzpomněl, ale pomalu se všem začal vytrácet z mysli.
Za laboratoří byla místnost, kde bylo plno odložených věcí a kde se jen čas od času dělal pořádek. Byl tam také starý amplion, ještě s tou dřevěnou deskou na přední straně, celý zaprášený, tak jako ostatní harampádí.
Jednoho dne, právě o pracovní přestávce, začal reproduktor najednou hrát. Vypadalo to jako nějaký koncert, ale málo zřetelný. Všichni se tam běželi podívat, co se děje, ale hudba najednou přestala. Dál už nebylo nic slyšet. Do místnosti nebyl vůbec zavedený proud, žádná zásuvka, ani dráty.
Zavolali jsme elektrikáře, který prověřil, že amplión nebyl napojený do žádného zdroje a byl pokažený, takže by nemohl hrát, ani kdyby byl pod napětím. Přitom ho všichni slyšeli!
Teprve druhý den jsme se dozvěděli, že Kuba v jedenáct hodin dopoledne zemřel. Protože nás měl rád, rozloučil se s námi tímto záhadným způsobem. Vrtá mi hlavou otázka, jak silná je duše, která toto všechno dokáže.
Další zajímavé informace naleznete taky na naši Facebook stránke!