Viktorův dům se naopak pyšnil novou fasádou a nádhernou zahradou, o kterou pečovala jeho žena. Viktorovi sklouzly oči k záhonu plném růží a slastným pohledem přejel jabloně, vzdychající pod tíhou plodů. Nakonec se rozhodl, že posnídá na terase. Helena už byla vzhůru a podle zvuků se již motala v kuchyni. Viktor počkal, až mu přinese konvici s kávou a jeho oblíbenými obloženými chleby.
„Bude hezký den,“ pravila Helena a nalila mu do hrnku kávu.
„Nebude,“ procedil mezi zuby. „Dokud tady bude stát ten hrozný dům, nikdy nebude pěkný den. Když neumějí vydělávat peníze, tak ti lidé nestojí ani za zlámanou grešli. A tys zase špatně umyla hrnečky, podívej, jaká je na něm zaschlá šmouha.“
Helena sebrala hrnek a odešla do kuchyně pro jiný. Viktor vstal a nenávistně se podíval k sousedům.
„Nekopou ti hrob?“ Zasmála se nad ním Helena. Viktor se pozorně podíval k jámě u sousedů a strnul.
„Heleno, je tam i rýč, asi mě chtějí opravdu zabít …“
„Ale jdi, ty blázínku, dělala jsem si legraci.“¨“Pamatuješ,“ začal Viktor, „jak mi nedávno vyhrožovali přes plot, že mě sprovodí ze světa?“
„Neměl jsi jim zabíjet tu kočku, takové věci se sousedům nedělají.“
„Mlč!“ obořil se na ni Viktor. „Od rána tady vřískala, nemohl jsem ani spát.“
„Tak se nediv, že tě ostatní nemají rádi,“ řekla Helena odevzdaně.
„Čím mě chtějí asi zabít?“ položil si otázku Viktor.
„Asi ti dají tím rýčem do hlavy,“ usoudila Helena. Viktor popíjel kávu, ale oči ze sousedova pozemku nespustil.
Když v noci zjistil, že odcházejí, rychle se oblékl a nenápadně se vplížil na jejich zahradu. Byla taková tma, že nebylo vidět ani na krok. Když Helena zaslechla výkřik, oddechla si. Včera byla totiž u sousedů a věděla, že je v jámě odkryté elektrické vedení, které sousedé svépomocí opravují …