Čím více se můj slavný den blížil, tím více jsem si byla jistá, že mi umře tatínek. A tak se i stalo. Narozeniny jsem slavila na plese, zábava byla v plném proudu, když jsem najednou pocítila chlad a dostala jsem jistotu, že tatínek už není.
Druhý den ráno byla moje předtucha potvrzena. Víc než smutek jsem si uvědomila, že jsem se s tatínkem nerozloučila. Nevím, za jak dlouho jsem tehdy usnula. Vím jen, že jsem se probudila s pocitem, že v místnosti se mnou ještě někdo je. Po několika nekonečných vteřinách, kdy nebylo slyšet žádný dech ani pohyb, jsem našla odvahu a pomalu se otočila. To, co jsem viděla, mi znovu vyrazilo dech. Na nočním stolku mého manžela seděl duch tatínka v jakémsi bílém hábitu, oči mu zářily jasnou modří a pomalu kynul rukou, abych zůstala na místě. Chvilku se na mě díval a pak, aniž by se mu pohnuly rty, řekl, že se navždy loučí a že od této chvíle budu mít klid já i on.
A opravdu. Ve svém podvědomí jsem se s tatínkovou smrtí vyrovnala a navíc si ještě uvědomila, že nic není věčné a že v životě máme každý nějakou chvilku, ve které bychom měli být se svými nejbližšími co nejčastěji.