Příkaz zněl doslova: Budete si umývat ruce a nohy, abyste nezemřeli. Napadne nás, že Mojžíš neměl o hygienických návycích svých souvěrců valné mínění a jako moudrý muž mohl mít i tušení o žloutence, nemoci špinavých rukou.
Stejné to je, když si posvítíme na pozadí vánočních zvyků. Některé pocházejí až z pohanských dob. V okolí Tábora se na Štědrý den kropilo ve světnici, na dvoře, v chlévě i ve stodole svěcenou vodou. Na Valašsku musela jít dívka k potoku nabrat vodu do nádoby a vykropit jizbu. Nepřipomíná vám to vánoční úklid, na který nebyl předtím čas?
Učený benediktin Jan z Holešova určuje, že se všichni křesťané mají v podvečer narození Pána postít. Zřejmě měl starost o jejich žaludky. Přikazuje také, aby se jedlo více ovoce než jindy – i to patří k diabetickým zásadám.
Dívka, která chtěla mít určitý sen, si dávala o Štědrém večeru pod hlavu hrstku sena, několik žen potvrzovalo, že sen doopravdy přišel. Nebyla v tom ale žádná magie, spíše prostředek proti nespavosti. A právě péče o zdraví byla zřejmě hlavním důvodem většiny tradičních rituálů.