Měla jsem naplánovanou schůzku s kamarádkou Danou. Sešly jsme se v malé a příjemné kavárně na náměstí, objednaly jsme si skvělou kávu, Dana si k ní objednala zákusek. Dana ukrajovala z kakaové hmoty a začala mi vyprávět, co se jí za posledních pár měsíců přihodilo. A tak jsem si vyslechla, že se má moc fajn, dostala nabídku na prímovou práci, která ji baví a další aktivity, na kterých pracovala, se jeví jako velmi slibné. I já jí povykládala o tom, co jsem prožila za dobu, co jsme se neviděly. Měla jsem pro ni pár knižních titulů, které jsem přečetla, a byly mi též doporučeny. Předala jsem jí seznam a upozornila na několik titulů, kterým by měla věnovat zvýšenou pozornost. A tak jsme v příjemné atmosféře malé kavárny probíraly život, vztahy, děti, rodiny atd. Zkrátka velmi příjemně strávený čas.
Dana se najednou odmlčela, tvářila se ustaraně a ošívala se. Zeptala jsem se jí, co se děje. Vyprávěla mi, že se již 4 měsíce pořádně nevyspala, nesoustředila se a vyčítala si, že dlouho spávala a vstávala neodpočatá. A že se o celé situaci radila s jednou známou, která ji upozornila na lidi, kteří tuší její schopnosti. Rádi by ji též přitáhli ke svým aktivitám. Dana byla celá vylekaná a naznačila určité možné souvislosti. Ptala se mně, zda bych dokázala sama říci, že tato situace mohla vůbec nastat. Nakonec z ní vylezlo, že podle oné známé aktivity té skupiny lidí nejsou zrovna v souladu s Daninými záměry. Měla jsem po těle naprosto všechny chlupy v pozoru. Začala jsem hlouběji dýchat a odfukovat. Sdělila jsem Daně, že sice nejsem odborník na „tyhle“ věci a nezajímám se o ně, ale vzhledem k reakci mého těla na tom přece jen může něco být.
A Dana povídala dál. „Víš, když jsme to s Petrou řešily a já si prošla určitou technikou, cítila jsem obrovskou úlevu a opravdu jsem se velmi dobře vyspala. Avšak každý den v určitou hodinu jsem měla pocity, které jsem nedokázala popsat a Petra mi pověděla, že to zkoušejí všemožně, aby se ke mně dostali i jinak.“ To se přiznám, vůbec mi nebylo dobře po těle. Ale nemohla jsem Daně k tomu říci vůbec nic. Jediné, co ze mne vypadlo, bylo sdělení vyjadřující mé naprosté překvapení: „Vůbec by mě nenapadlo, že existují lidé, kteří využijí nebo zneužijí své dary k ovládnutí druhého a jeho schopností. Vůbec mi to nejde na rozum, ale věřím, že s Petřinou pomocí to vše zvládneš a zablokuješ těmto energiím cestu.“
Připadala jsem si, že sleduji nějaké sci-fi, ale pár žen, vyprávějící si tento příběh, seděl u stolečku vedle mého. Příběh bychom klidně mohli zařadit do cyklu příběhů „Věřte, nevěřte“ , že?